NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (3. Charles IX.)

Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš,

zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí

od oné noci, kdy dal mordovati

kacíře hugenottské. – Z toho okna

sám tenkrát střílel – netrefil či trefil,

je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. –

A potom začal takhle – – týden na to

už vyběh z ložnice své bled a zděšen –

zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati

Henryho Navarrského – Henry přišel

a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky?

A klnou, vzdychají a utíkají!

Tak jako ondy! – – Do města mě poslal

ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly

ulice tiché, nikde ani hlesu,

jen hvězdy šuměly. – A takhle řádí

noc každou. – Ve dne komnatami chodí,

najednou koně sedlat dá a jezdí

po lesích kdesi, po polích a lukách

do pozdní noci – utýrat chce tělo,

by zatoužilo po necitném spánku. –

Do očí člověku se nepodívá,

a ptá-li se, pak nechce odpovědi. –

Na dvoře postavit dal kovadlinu

a těžkým kladivem – sám nezvednu ho –

tři, čtyři hodiny v ní vztekle bije,

až zmožen na lůžko se dopotácí –

však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí;

královna matka na oči mu nesmí

a přijde-li, pak zasype ji kletbou

a výčitkami, – k slovu nepřipustí,

a když už slov a hlasu k službě není,

odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil

si několikrát, podal musketu svou

jednomu z gardy, sám pak vyložil se

daleko z okna, aby lépe viděl –

a gardist nabil, střelil, ale rána

roztrhla hlaveň – bylo po musketě.

Tak připadá mi, musketou že takou

král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh,

a hlaveň praskla – byla slabé práce. –

A Guise hrál – povídali – ondy v kostky

a hodil na stůl – náhle pod kostkami

se objevily kapky čerstvé krve –

a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. –

Tak chodí to zde – odvykáme řeči,

až na tu, jíž se maně ze sna křičí –

Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí

nad naším Louvrem – dlouhé ohony své,

planoucí strašně, zase zlobně kříží,

jakby to byly nepřátelské meče –

A město spí – – Ve jménu Boha Otce

i Syna, Ducha – Trojice ty svatá,

buď aspoň duším našim milosrdna!