NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (4. Henry de Navarra. U klekátka.)

Ty znáš mé ledví, králů králi,

ty vidíš vše a přispěješ,

jsem srdcem tvým, jak skála stálý,

tys doufání mé, štít a věž.

Mí druzi prolili krev svoji

pro slávu tvou – já zachoval

se pro ni krve ve příboji

a pro ni jenom žiji dál.

Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy,

jich ruce tisknu zbrocené –

však v duši chovám odkaz drahý

své máti dávno ztracené.

Mně v oči zří, vím, vniknout touží

k dnu duše, střehou každý dech,

kol lůžka se mi v noci plouží,

zda v bezvolných se zradím snech.

Král, švakr můj, se žitím plíží

jak Kain, tvůj znamenaný vrah,

krev prolitá mu duši tíží

a oči z tvého soudu strach.

Ta Catarina, máť mé ženy

a domu osud neblahý,

má stále na mne nastraženy

zrak, slůvka, špehy, úvahy.

A žena moje – hříšná, skvělá,

však znáš ji, Pane, jistě líp,

jde za rozkoší svého těla

a sije kolem žert a vtip.

Sám nejsem také z světců řady,

i to víš, Pane: honím rád,

rád kostkuji a kvítek mladý

k svým ňadrům tisknu častokrát –

A při tom všem – vždyť, víš to všecko –

já duší svoji jsem vždy tam,

kde rost jsem jako čisté děcko

a neznal šalbu, mam a klam.

Tam v Pau, v svém hradě, u své matky

a děda jak tvůj květ jsem žil

pod nebem tvým svůj život sladký

a tobě, Pane, blízko byl.

Tak do dnes stojí moje duše.

Mdlé tělo hřeší, Pane můj,

však hřeší slepě jen a hluše –

tys při mně stál – dál při mně stůj!

A víš, že čekám... Tvého kynu,

tvé vůle až se ozve hlas:

Můj sluho, Henry, povstaň k činu

a meč svůj pro mé jméno tas!