NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (5. Bitva u Ivry. 14. března 1590.)

Zde vojsko Bohu odevzdané,

zde každá duše touhou plane,

by krev, jež se zde prolije,

tím byla, jak v své prosbě vroucí

král Henry volal k tobě, Pane:

Tvé vůle znakem všemohoucí

a tekla k blahu Francie!

Tam zpupný Mayenne se žoldnéři

z Vlach, Němec, se španělskou sběří

a zběsilými Vallony,

půl vojáci, půl loupežníci,

již v jakýkoli boj se vpeří,

a rozjasní jen svoji líci

nad zvonícími dublony.

Už srazili se. Duní děla,

meč pracuje a kosí těla

jak k žatvě zralé obilí.

Do lesa pík se jezdci valí –

tvůj prapor jaksi mdle se bělá

a ustupuje, Henry, králi –

Bůh s pomocí nechť popílí!

Bod Henry koně, vrh se k předu:

Já ustoupiti nedovedu,

však vy, jimž život drahý je,

než utečete – popatřiti

mžik jeden dejte svému hledu,

jak umí Henry, král váš, mříti

za Boha a čest Francie! –

Tak vzkřik – a hromný jásot za ním

se rozleh k nebi, dálným pláním –

za bílým jeho chocholem

se všichni derou, všecko drtí –

kdo vstříc se staví s odhodláním,

je mžikem jistou žertvou smrti,

jež slaví hod svůj kolkolem. –

Bůh přispěl. Na roviny šíři

prach za jezdectvem ušlým víří

i Valloni už běží v dál;

žoldnéře Němce sesekali,

Vlach vzdal se. Rytíř po rytíři

se vrací pyšen k svému králi,

jenž k modlitbě své ruce spjal.