NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (I. Catarina Medicejská vychází ráno 24. srpna 1572 z Louvru....

To dostačí... Hle, jakby napršelo,

je mokro všude: A na tělu tělo

v tom rudém vlhku. Krve po Paříži,

a kam se oko duše jenom hříží,

je všude krev. V Bloisu, Orleansu,

v Marseille, Lyonu i ve Rouenu.

Jsou krve plna města, řeky, nivy –

teď přizná snad ten Španěl zádumčivý,

že Francie jest katolickou zemí?

A svatý otec s kardinaly všemi

snad vzpomenou si, vděčně plesajíce,

že Catarina, jež kdys za hranice

jak plaché dítě z domova se brala,

z rodiny vyšla, která církvi dala

dvé papežů; a ona, slabá žena,

v své víře nijak není zastíněna

papeži-strýci... Tamhle tedy visí

trup, jenž se zval zde admiralem kdysi,

trup bez pravice, bez té pyšné hlavy –

a to je vše, co zbylo z tvojí slávy,

nu, prohráls hru svou, pane admirale,

královna věž ti vzala, vzala krále –

pse kacířský, tys neznal Catarinu!

Mně odloudit chtěls syna a mě synu,

a zaklít mně kams na hrad osamělý

a kužel s vřetenem dát do mé celly,

bych přízi předla? Spředla jsem ti, pane,

já zatím něco z příze nevídané

a provaz drží... Však to byla práce

v té radě včera... Charles hájil zrádce...

Prý přítelem ti, prý ti křivdit nedá,

prý jako otce mu tvá hlava šedá –

až řekla jsem mu rozhodně a zkrátka:

Vol: kacíř tam a tady tvoje matka –

už zdvih zbraň proti Majestátu tvému

a zdvihne, jak se nepodřídíš jemu – –

zde já jsem, jejíž život, sen a chtění

jsou zasvěceny tvému povznesení,

vždyťs krví mojí, mojí zřítelnicí – –

tu teprv vykřik, plana v bledé líci:

I Colignyho! všecky Hugenotty!

Jen rychle, rychle! Ať je od té roty

už svatý pokoj!... Pane admirale,

jsi hotov. Hra teď musí jíti dále,

krev téci ještě. Charles mnou teď veden,

ví, že v té říši jeho král jen jeden

a jeden Bůh být musí. Kdo se vzpříčit

dovede Bohu, dovede i zničit

povinnou věrnost Majestátu krále –

krev kacířská téct musí proto dále,

ať celá Francie jest zatopena –

kde muži slepci jsou, tam vidí žena.

Po svatební mé noci, z rána záhy

v náš pokoj vešel papež, ujec drahý,

a vida nás tak ležet zrůžovělé

smál štěstím se... On, v jehož bílém čele

mrak věčný ležel, jehož smutné rety

vždy úsměv míjel... Šla jsem svými lety

též bez úsměvu... Život dal mi píti

jen trud a hořkost... Dnes je sladko žíti,

dnes jakoby se obrátil můj osud,

dnes šťastna jsem, jak v žití nikdy dosud,

a smát se chci, jak kdysi v den ten zlatý

po svatební mé noci otec svatý!