Noc bez svítání.

Když ptáci hnízda vijí v jarní chvíli,

vždy upomínkou rozrušen se chvím;

v mém srdci šedí sedmihlásci kvílí

nad hnízdem štěstí smrtí vybraným.

Zda nad světem as najdu – kdo mi poví? –

ten slunný paprsek, jenž zde mi zhas’?

Zda bude krásnější můj život nový,

či k slzám odsouzen lkát budu zas?

Proč člověk k budoucnosti klíčů nemá,

proč pochybnostmi ryt je v ňadrech svých,

proč ústa věků minulých je němá

a němá ústa věků budoucích?

A všecko mlčí jen a všecko strne –

sfinx hrozná to, vše vůkol ní je mrak –

a čím víc otázek se na ni hrne,

tím více kamení jí ret i zrak.

To mlčení je smrti přetajemné,

to záhad krutě neúprosná moc,

to moře věčnosti jsou vlny temné,

to bez svítání odvěká je noc. –