NOC BEZE SNU

Den klade na nás ocelovou tíž

a noc svým tichem hlavu nezachrání.

Ty sladký sne, že rázem přeletíš

a jenom maně dotýkáš se skrání,

to nevyčítám – uvyk jsem si již

hodiny prožít v tichém přemítání –

však že v těch chvílích oblak rozhodíš

much černých, vos, jež bičují a raní,

to sklíčí člověka a bolest zdvojí.

Ten protivný hmyz odkuds z podsvětí

– jen na tvůj pokyn – rázem přiletí,

od kalných vod se hustým proudem rojí,

zavřeným oknem hvízdavě se žene

a vztekle bodá v spánky rozpálené.