NOC BOUŘE.

V tom tichu dusném před bouří,

kdy měsíc v mrak se utopil,

já nápoj nočních elfů pil:...

Mně zdálo se, je lačná zem

po lásce, žhnoucím objetí,

že vzdechů stem

v horečném napětí,

že sprahlým rtem v mdlém pousmání

na blesků čeká smilování

a nepokoj má v tichu svém...

Vzduch prvním vichrem zafičel.

Já nápoj nočních elfů pil.

Z kalichů modrých květů lil

se výdech prudký, bzukot včel

jak srdce tep se zastavil

a jakés temné napětí

jak ono, kdy se div má stát,

když má se žena muži vzdát,

to, – vítězství v nějž zaklel Bůh

i zajetí, –

tím vším byl nasycený vzduch...

Pak zdálo se: teď temno vod

se s temnem z lesů utkalo,...

a z dálek jak se hřímání

blížilo s vichrem o závod,

skal doupaty to pukalo,

třas zdí a želez těžkých hmot,

hluboká echa hřmících ran

do světových všech spěla stran...

A ve vzduch nad noc černější

blesk vžeh’ se mlnnou silou vší

a liják ryl kraj rozbitý

cválajícími kopyty...

Blesk za bleskem

uléhal na zem svlaženou

jak tvůrčí bolest tragicky

a pak když sledním zábleskem

kams pomizel, zjev nadlidský,

zem nechal v mdlobách tiše spát,

však mateřsky již blaženou...

A slunce pak když počlo plát

a den se vzbudil, zářivý,

vším prochvěl pocit žití blaživý,

plamenem hořel zarosený luh...

A z polí, z lesů na sta mil

vstříc omlazený vanul vzduch.

Já nápoj elfů doušky pil...