Noc byla...

Noc byla pustá a všecky hvězdy

tonuly ve vlnách dusivé mlhy

nad smutnou zemí.

Tenkrát jsem vyjel s vranýma koňma

bouři vstříc, mrakům vstříc, peklu vstříc,

k zoufalé Smrti!

Burácel němou, osleplou nocí

divoký vůz můj, pod jeho koly

hořela tráva.

Řídil jsem koně, šíleným zrakem

jásavě vítal skálu a propast –

smrtelné lože!

Jako když stožáry rozťaté bleskem

v hlubiny klesnou, prokletý vůz můj

v rokle se sřítil –.

Mlčela Noc. Já v štěrku a blátě

ležel jsem v mrákotách a krve ručej

řinul z mé hlavy...

Vzdech bílých perutí, sladký a tichý,

jako dech anděla nad spícím dítkem,

zašuměl kolem.

Přišlas Ty ke mně, do svého klína

vložilas bídnou, zsinalou hlavu,

krvavé vlasy.

Hladilas čelo, líbala oči...

Vlnivý hymnus panenské hrudi

vzkřísil mne k lásce. –

Viděti budou bídáci slepí,

slyšeti budou žebráci hluší!

Otevřte brány! Zapalte věže!

Strhněte hradby! Nastelte růží!

Vítejte Lásku!