NOC DRUHÁ.

O Asro předrahá, ó, Asro má, ty nešťastná!

Tvé srdce drahé nebije již více,

tvé ňadro nevlní se více,

neb krev tvá ztuhla, v krvi tvé ztuh’ cit.

Ty’s prosta muk – muk vzpomínání!...

Tvým zapomnění jest – mým vzpomínky jsou žhavé;

tvým věčný mír – mým bouř’ a vlny žití dravé!

Ó běda, běda třikráte, ne tobě – avšak mně!

Já s Kaina neklidem a s Kaina vinou

se ženu onou pustou světa plání

kochaje v nitru bědných bolů říš

a v srdci bědné vzpomínání,

neb čím tvé srdce nylo, tím mé srdce nyje,

co v tobě umřelo, to dále ve mně žije!

Ó svatá nebesa, ó, převelebný světe hvězd,

proč sloučil’s bytosť mou s bytostí její,

proč její žal se žaly mými,

když naše setkání náš společný byl hrob?!...

Však patř, zde leží.... chladná.... mrtvá!

Ó patř na tvář tu bledou, v mramor zkamenělou,

a roušku, kterou’s poodkryl – nuž, odkryj celou!

Ó patř, patř na tu tvář, jeť lidská tvář to – hříšná tvář!

Však ne; patř na tvář svou či na tvář moji,

neb na tvář oněch milionův,

jež žití dravý proud unáší kol

a uzříš totéž –: hříšné tváře...

My máme vášně společné neb společná jsme hlína,

jež jeden původ má – mním původ z mateřského klína.

Ten rozdíl mezi její tváří, tváří mou a tvou

spočívá pouze v onom božském míru,

v tom míru svatém, kterýmž člověk dýše,

když dokonal tu bouřnou žití pouť,

by v lůno matky-země klesnul zpátky...

Leč naše tvář – ta srdcem dýše bouří žití:

dnes láskou plane, – zítra hněv a nenávisť v ní zříti!

Ó, jak je záhadné a složité to nitro mé,

jak tajemná, ó lidé, nitra vaše!

Ó, podobáš se oceánu

ty hloubko srdce, kterýž vlnami

se nesčetnými valí v šíř a dálku,

a každá jiný útvar má a jinou hudbu tvoří,

však všechny náležejí jedinému moři.

Tak s tvým je nitrem, bratře, tak jest s nitrem bratře, mým!

My máme vášně, různých vášní řadu,

a různé vášně různé city tvoří,

a různé city rodí různý bol,

jenž srdcem zmítá na vše strany,

jak rozvaděná vodstva vratkou lodí –:

jeť život záhada – záhady rozpor v srdci plodí!

Však hle, ó, srdce, noc je hvězdná, rychle pílí čas

a než se nadáš, vzejde slunce, ráno,

a Asry nebude již více!

Jen málo hodin přáno tvojím snům

nad mrtvolou té drahé ženy...

Nuž, popil si a ztrhni onu clonu,

neb zdá se mi, že slyším lkát – lkát, hranu zvonů!

Ó jistě – jistě, – onen táhlý, dutý zvonů zvuk

se mísí v moje sny a vzpomínání,

a vše, co svadlo, kleslo, zašlo,

to v nitru mém se v život budit zdá,

já opět v starých dobách žiju – – –

Však ne! Noc pílí, čas mi zbývá krátký,

tož ustup, srdce mé, a vrať se k Asře zpátky!

Ó vrať se zpět! – Ach, jaký smutný návrat konat máš,

ó srdce mé!... Leč není spásy, vrať se

k té noci nevlídné a bědné,

již Asře bylo prosnít neblaze

pod širým nebem, nebem chladným,

z nějž soustrastně tvář bledé luny vyhlížela,

jak v Asry sny by lepší světlo vrhnout chtěla.

Ó jaké sny, sny zklamání tvým nitrem táhly as,

když na kameni studeném a tvrdém

byl zjev tvůj v mdlob náručí dřímal,

a jaké asi procitnutí tvé,

když místo síně teplé, zdobné

jsi pusto noční kolem sebe zřela,

jež stráže rušil krok, v jíž moci jsi se chvěla?!...

Ó zajisté, cit zdrcující, pocit ledový

projímal Asry nitro, její srdce,

když procitnuvši ze mdlob těžkých,

se v moci noční stráže shledala,

jež řadou otázek ji obsypala;

však Asra mlčela – otázky marny byly...

jen její oči slzemi se zarosily...

Ach jistě, byl to tichý pláč, však srdce rvoucí pláč!

Ne valné proudy slzí, nářek úpěnlivý

jest znamením a roditelem

nejtěžších bolů v nitru člověka,

však mlčení – zsinalí rtové

a oko zastíněné mlhou smutku,

jsou věštci, vnořeno-li srdce do zármutku...

Tak bylo s Asrou; smutek spoutal její chladné rty,

spoutal je pouty nezměrného bolu.

Než tu, ó popatř na ten obraz,

jež zraku kreslí trpká skutečnosť:

Uprostřed strážců dvou zjev Asry

se mrtvě vleče, či je vlečen vlastně.

Kol ticho vládne – z mraků měsíc shlíží jasně...

Na strážnici pak Asra uvedena nejbližší,

kde zaveden s ní výslech pouze krátký,

neb její pohled zřejmě pravil,

že tělo chorobné a duše též.

Za výmluvných tak okolností

jí vykázáno lože –: prkna holá...

Jak lidumilným svět! – tak mnohá duše zvolá...

Den příští však měl býti věstitelem lepších zpráv.

Kapitán Evers, příbuzný to Asry,

dozvěděv se, že ona prchla

od tety své v široký, cizí svět,

jal pátrat se, úřední cestou,

po stopách jejích; odměny i nabíd’ skvělé. –

Ó nebesa, co neučiní přítel pro přítele!...

Zde však ve sloce sedmnácté přervu učiním,

neb jedná se tu, abych reku svému

dal náležité uvedení,

neb radno šetřit mravy šosáků

i v slokách nadšeného zpěvu,

a udat jméno, stáří, číslo domu, zaměstnání,

však hlavně podotknout, zda rek též byl u očkování.

Kapitán Evers čítal roku padesáte pět:

byl silné postavy a silných paží,

jež jevily se vzdorovati času,

jenž na nich hlodal valnou řadu let.

Kapitán Evers muž byl zvláštní,

jenž málo cností měl, však necností měl dosti, –

než o těch později – chci napřed vytknout jeho cnosti.

Leč marný pokus! Cnosť mi nenapadá jediná,

a necnosti když chtěl bych líčit jeho,

tu zpěvů patnácte – jak Byron

v „Don Juanu“, – bych musel zapěti,

ač nevím, jaký vděk bych sklidil,

neb v Čechách v rozkvětu jest báseň krátká,

jež stvořena jest pro „Album“ a – cukrlátka...

Ó vlasti má, ty vlasti písní, vlasti předrahá,

co cítí as tvé převelebné srdce,

co tvoje starobylé nitro,

jež krášlí věnec zelenavých hor,

když místo zpěvů Lumírových

v tvé nitro zní přítomných pěvců zpěv – zpěv chabý?....

O vlasti má, ach! jaké kuňkání to žabí!!

Než ztiš se, srdce mé, a vrať se k milé Asře zpět. –

Již pravil jsem, že příští den měl býti

zpráv potěšnějších věstitelem,

a on jím byl, či aspoň zdál se být...

Když zaveden byl s Asrou výslech,

tu shledáno, žeť ona děvče jesti šťastné,

jež v přízni Eversa – tak osoby to jasné.

Kapitán Evers obeslán byl bez odkladů všech,

a bez odkladů všech onť dostavil se,

by Asru, ono bludné dítě,

na cesty uveď lepší, schůdnější,

kde méně víru, víc však štěstí

popřáno bude její mladé duši snící,

a tak své dcery učinil ji společnicí.

Zde nastává pak nová doba v Asry životě.

Ba zdá se, jakby ona nová doba

zas nový život byla vdechla

ve zmírající nitro Asřino,

neb její tváře – jedna červeň, –

a její pohled pln je štěstí jasu...

Ó, snadno zapomnít na řadu trpkých časů!

Dnů pár jí pouze prodlít bylo v chladné Anglii,

v té, v kteréž tolik trýzní vykusila,

a není div, že slzy ani

neuronila Asra ubohá,

když hrdý „Albatros“ se pohnul

jsa obklopen červánky ranní zoře

a hrdě kalnou Temží spěje v jasnou náruč moře.

Již zmizel s jejich zraků obrys mocné kupole,

již chrám sv. Pavla hrdě týčí

k těm věčně zamlženým mrakům,

již zmizel Londýn – domův oceán,

jenž v nekonečno zdá se táhnout;

vše na palubě jalo mávati se šátky –

jen Asra ne... Nač toužiti jí bylo zpátky?!

Tak stála tu, po boku Maudie*) dcery Everse,

jíž černé oko koupalo se v slzách,

když Evers přiblíživ se tiše

jal vtipem cestovním se plašiti

ty chmury s jejich čistých tváří,

čar popisuje neznámých jim krajů,

kde slunce zapadá do cypřišových hájů.

Však na nevděčnou půdu dopadala jeho řeč.

Zdála se více žal a smutek budit

než rozmar v jejich mladých nitrech,

víc k pláči vybízet, než zváti v smích.

I ponechal je Evers smutku,

jsa přesvědčen, že on se v radosť změní,

až „Albatros“ se octne v moři – vlny moře zpění.

Leč patř, jak Temže rozevírá dravě ústa svá,

jak kalné její vlny barvu mění,

jak jejich šum se stává hučným,

ó patř, jak břehy v dálce mizivé

se ztrácejí... již není stopy po nich...

O vari smutku, vari bědné hoře,

teď oddychni si, srdce, na vlnách jsi moře!

Tak zdála zvolati se Asra, takou řečí její hled

a její tvář se zdála hovořiti,

neb opětně jí bylo zříti

ty nepřehledné spousty hučných vod,

tu nevýslovně čarnou říši,

na jejichž březích mládí byla snila,

ba vskutku, zdálo se, jak děckem zas by byla.

Co snův, co vzpomínek se zdálo ze snů procítat,

co snův to zklamaných a marných tužeb!...

„Leč ustaň, srdce, vzpomínati!“ –

Tak Maudie jakby k Asře pravila,

když pojala ji do náručí

a její ret a tváře líbati se jala, –

než v mžiku tom již jedna druhé ve objetí lkala...

Po chvíli však to sladké v slzách lkání potichlo,

jsouc zaměněno tichým rozhovorem,

jak vespolně se budou milovati,

jak spolně budou dělit žal a bol,

jak spolně budou kochat radosť,

ba víc, neb svatě sobě přesevzaly,

že sestrami si budou – taký slib si daly.

A vskutku, jejich slib byl svatý, neb jej plnily!

Nebylo záhybu v hlubinách Asry,

nebylo stínu v srdci Maudie,

by oběma stín onen nebyl znám,

ba všechna jejich přání, tužby,

a strasti mládí, všechněch bolů tíha,

jim byla společná a otevřená kniha.

V té četly společně a těšily se společně,

slzemi kropíce ty její listy...

Ó přátelství, ty květe mládí,

ty pestrý květe nezkažených snův!

Tvé srdce je jak poupě růže,

jež stačí políbit a ono rozevře se, –

však bolno na tě vzpomínat – neb nitro žalem dme se...

Noc vzešla. Byla tichá, velebná a plna hvězd.

Vše s paluby se uchýlilo k spánku,

jen Asra zůstala své oko

dál noříc v hlubé nekonečno vln,

v němž obrazit se zdálo krásno

těch čarných světů neznámého věčna –:

ve hloubce vlastní zrcadlil se obraz nekonečna.

Ó Asro, znám ty city, znám ty dojmy přemocné,

jež burácejí vratkou myslí lidskou,

když do budoucna duše myslí,

když oko proniknout chce příští čas – –

O Asro, znám to tajné kouzlo,

neb také mysl má na měkkých ňadrech moře

se ponořila v sny a dumal jsem, až vzešla zoře.

Ó jaké chrabré sny, ó, jaké sny to vítězné

jsem dumal, moře, na tvých vodách burných,

však jaké zklamání, ó moře,

mně skytly zamlžené břehy tvé!...

Však marně jest mi vzpomínati,

neb při vzpomínkách těch vždy srdce bolí

a nač ve staré rány sypati jest soli?!

Nuž tedy, Asro zlatá, ustaň vzpomínati též,

a přestaň nořit oko své v ty vlny,

jež potaženy pláštěm noci...

Jdi, dítě mé, a klesni v náruč snův,

v snů náruč lepších, potěšnějších,

vždyť brzy pozdraví tě kraje nové,...

nuž „s Bohem buď!“ – Buď šťastna – klidni tvojí snové!

Zde však můj zpěv se přenese přes řadu roků tří,

neb život Asry k závěru se chýlí;

mně zbývá zapěti jen konec.

Ó smutné zakončení, přesmutné,

však tají v sobě pravdu žití...

Pět závěr mní – zřít jak se naděj boří mnohá

neb končit zná jen silný muž a chladné srdce Boha!

Tři léta hostily ji cizí kraje v lůně svém,

tři léta dívčích snů to, dívčích tužeb!

Co kras a jasných krajů cizích

nebylo její oko spatřilo,

co cizích zvuků, cizích písní

nebylo vniklo v její srdce něžné,

neb kromě slunné Afriky též zřela Alpy sněžné.

Jak nádherný to pojem konat širým světem pouť!

Co pravd a myšlének se v srdci zbásní,

co citů lidských ňadro vzbouří,

co písní přenese se přes náš ret,

neb vesmír celý jednou vlastí zdá se,

v němž černoch s bělochem se naším bratrem jeví;

jsmeť všichni syny jedné matky – nahé matky Evy!

Tři leta prchla v radosti a v štěstí zářivém,

však čtvrtý rok jal kaliti se štěstí,

neb srdcí dvé – dvé srdcí mladých,

jež k sobě lnula láskou horoucí, –

těm bylo rozloučit se teskně:

Bylť Evers Maudie nazpět poslal do Anglie...

A Asra? – Ta nechť v cizině s ním sama žije!

Ó jaká trpká vzpomínka na onen smutný den,

když v Bordeaux, s lodí „Good Hope*)“ drahá Maudie,

zpáteční nastoupila cestu;

co citů, vzdechů, slz a polibků

se vystřídalo v oné chvíli,

když Maudie Astře ve objetí dlela,

slzemi kropíce svá zarmoucená čela!...

Tu Evers jal se obě chlácholiti řadou slov,

z nichž otecká se těcha zdála vanout,

přislibuje, že v brzkém čase

se spatří všichni v rodné Anglii...

Leč jaký chabý úkoj v chvíli,

když loď se hnula – ztrácela se v dáli,

když s očí sešel znak –: dvé šátkův, jimiž vlály!

Ve vzpomínkách a slzách tráví Asra dlouhé dny...

Jak Evers nyní těší její mysl,

jak líbá, hladí zlaté vlasy,

jenž bohatě se vlní po šiji,

jak vášnivě ji svírá k sobě,

jak vroucně líbá něžná ústa její,

jak vine k sobě ňadro, kterýmž vlny chvějí...

Však z oněch polibků tak divný zdá se sálat žár,

žeť srdce Asry naplněno citem

a předtuchou tak zvláštní, děsnou,

již nepoznala nikdy v srdci svém.

I touží zpět – zpět do Anglie,

však Evers na kolenou Asru prosí,

by zůstala a zradnou slzou její ruku rosí!

Leč aby Evers snáze dosah’ svého účele,

tu do hor pyrenejských s Asrou jede

pod záminkou jejího zdraví,

neb mní, že změna lékem nejlepším

jest mysli zachmuřené žalem...

Než tady teprv’ Asra bolesť cítí –

vždyť nebylo tu s kým ni slova vyměniti!

Vše bylo cizí, neznámé kam oko pohlédlo!

Jak jinak cítila se Asra v Arcachonu,

kde obklopena kruhem známých,

již těchy duši znali poskytnout,

když srdce své jim otevřela – –

Ó jaké pusto tu, jak duše osaměla,

neb na Eversa zvůli závisela zcela!

Leč pustem oním v její duši byly předtuchy,

jež měly vyplnit se v čase krátkém...

Jak nyní střežila své síňky,

by vyhnula se styku s Eversem,

jak děsila se jeho zraků,

neb ony takou cizí vášní plály,

že zorem démona se v jistých chvílích zdály!

Jednoho dne, jenž zvlášť byl nevlídný a bouřlivý,

neb spousty vod se s nebes na zem lily,

a v Pyrenejích hřměla bouře,

jíž ropot zdál se děsit přírodu,

tu Asra – zvláštním steskem jata, –

na lože své se odebrala časně,

doufajíc vzbudit se, až slunce vzplane jasně.

Sny brzo objaly ji ve svou náruč opojnou.

I snila sny – snův krásných snila světy,

jež unesly ji v kraje dálné,

kde dlela Maudie – v její náručí...

Však hle!... kdos ruší její snění –

kdos rtem se dotknul bělostného čela

a ruka kás se klade – na stydkou čásť těla!...

Ó běda! jaké procitnutí!... Nastal zápas – boj...

Než podlehla v tom boji Asra drahá!

Bouř v Pyrenejských horách zmlkla

a slunce osvítilo všechen kraj...

Patř tady na zjev spící Asry:

tvář její na smrť bledá – obnaženo tělo,

na vyhrnutém šatě skvrny... krví cos se rdělo!...

Leč patř! Teď probouzí se – plaše obzírá se kol, –

svou hlavu nadzvedá a touží vstáti.

Ach, jaká bolesť projme tělo!

Jest ruka mdlá a hlava přetěžká,

jež samovolně klesá zpátky...

Ó žel! To nemoc tělo uchvátila,

však čím jí nemoc proti žalu v srdci byla?!

Dvé týdnův dlouhých střežiti jí bylo lože své,

neb tělo opustily jaré síly!

Jak prostorem se nekonečným

zjevoval choré Asře každý mžik!

Den zdál se řadou valných roků,

noc rovnala se bezměrnosti času,

neb nebylo zřít hvězd ni luny jasu!

Horečkou zachvácena byla bytosť Asřina...

Než něžnou péčí, kterouž Evers jevil,

se zdraví opět zdálo vracet,

neb klidněj’ obíhala v žilách krev

a tišej’ srdce počlo tlouci,

i ruměn zdál se opět zbarvit líce –

však starý duše mír – ten nevrátil se více!

Teď ropot výčitek se ozval v srdci Eversa,

neb svědomí mu počlo srdce hlodat!

I vrh’ se Evers před zjev Asry

za odpuštění prose zkroušeně,

čin onen omlouvaje čistou láskou,

tou láskou v srdce hloubi – onou vášní vratkou,

však pozdě bylo již – neb Asra byla matkou!...

Ó jaká bolesť, jaký žal teď srdce Asry rval!

Neb onen stav, jenž chloubou bývá ženy,

ten hanbou srdce Asry plnil

a její oči spoustou hořkých slz!

Leč čím jest hanba, čím jsou slzy

oproti zmařenému Asry žití,

neb závěr tuší ona – smrť v svých žilách cítí!

Ó jistě, ledná smrť již jímá Asru v náruč svou,

neb Evers v stavu zoufalosti bědné

dá Asře požít množství léků,

jež mají zničit jeho vášní plod –

leč marna byla jeho práce!...

Co splozeno – to žíti dále mělo;

plod mohutněl – však Asry žití mřelo!

Leč smrť, již chystal plodu svému Evers zoufalý

ta v brzku jemu v úděl byla dána.

Ó Eversi, jak’s bědným nyní!

V tvé duši hrůza, ve tvém srdci strach

a v oku slední záblesk žití...

Ó proč se chvěješ, co tvou mysl drtí?

Ty’s jiným chystal smrť – nuž, proč se lekáš smrti?!

Tak leží tady Evers: počernala jeho tvář

a jeho rty již nepromluví více!

Teď zhasnul v nitru vášní plamen,

teď ropot výčitek též v mysli ztich,

neb ochrnulo jeho srdce.

Tak zemřel Evers, na rtech maje jedno rčení,

jež vrcholilo v slovech: „Asro, odpuštění!“...

Ach, jaký obrat nastal nyní v Asry životě!

Tri krátké dny – a jaká velká změna!

Co sobě počne asi Asra,

až plod, jenž nyní pod srdcem jí lpí,

dozrazuje, spatří světlo světa,

ó, kdo mu otcem, živitelem bude,

a kdo se ujme jí, té ubohé a chudé?!...

„Než k přemýšlení není času – jednat bylo teď!“ –

Ta myšlénka projela mysl Asry,

když černou rakev ve hrob kladli,

když na ni počla padat spousta hrud,

jichž lomoz zdál se chvěti nitrem...

„Mír věčný s tebou buď a odpuštění moje;

v mém srdci slitování je – a pod ním dítě tvoje!“...

Leč tady pozastav se, mysli má, a srdce mé,

nač dále bychom měli píseň pěti,

jíž závěr každému lze tušit,

neb všední jest a všednosť každý zná,

či máme déle strasti líčit,

jichž trýzeň procítila Asra milá,

když v bolech nevýslovných dítě porodila?

Ach ne!... Jsou věci na světě, jež pouze prožít lze,

a o nichž marno by nám bylo pěti! –

Nuž ztiš se, srdce, ztiš se, duše,

dej s Bohem Asře, Asře nešťastné,

a zlíbej ono ledné čelo,

jež bílé tak, jak na růži když sněží –

Hle, Asra dřimá věčný sen – zde v rakvi mrtva leží!