NOC FILIPOJAKUBSKÁ.

V noc čarodějnic luna svítila.

Běl květů v stříbro stlala přejemné.

Prameny dubna lkaly dojemné.

Žen nešťastných má duše cítila

tajemnou blízkost, dech, jenž z žáru je

a z hloubek oko, které čaruje.

Leč oblaků jen zřel jsem zrůžovělých

neklidný, dlouhý tah,

jak uplouvaly ve vlnách svých bdělých.

Noc, jinak smutná, tichla v mrákotách.

A zřel-Ii jsem co, byl to svět mé duše,

tam ticho bylo, písek šustil suše

a trávy bledé tam, kde u pramene dlít

kdys ženy zřel jsem, lačných smyslů pít.

Teď pološeré, modré zapomnění,

mech ve stopách a vůně sprchlá chvění.

Zde úžas čarodějnic tancoval

života tance, – vypálen zřím po nich kruh.

V travinách žlutých vítr vál

a lkal mi v sluch

a opožděných postav syk a vzlyk,

zjevených tváří několik

známých mi ze setkání dnů,

v nichž náhled‘ jsem až k věčna dnu

prchalo, ruce v letu ještě zdvižené,

– však nesmírnými dálkami již zcizené. –

To viděl jsem dnes v čarodějném snu.