Noc halenu černou hodila mi

Noc halenu černou hodila mi

v ubohou duši zbědovanou:

Věčnost lebkou kývá a z tlamy

bílé zuby drsnou zvoní hranou,

tak nějak světa pláč zní pekla před branami.

Těch zubů řada velikánů, hor,

jimiž svět se hlemýžděm plouží,

jimiž pták rozumu šílený krouží

i nadšených citů sbor.

A není to pohádky sen, ni lži svist,

ni pera blud:

hrozná ta paní mi dala list,

o jehož pravdě, světe, víš:

„Modli se, jsi-li chud;

bohat nemusíš!“