NOC HVĚZDNÁ...

Les z hloubi prsou těžce vzdych pod touhou, která přišla z dáli,

k tesknému vzlyku probudil usnuvší pěvce síní svých,

umlkly řady rákosin, jež šeptaly si a se smály,

a s pronikavým výkřikem vzlét do výše pták velký z nich.

Noc hvězdná... Skví se jezero, jak by v ně vsil kdos zlaté květy,

na zářivých si poduškách ustlala těžká čela hor,

zrak plana vzhůru pohlíží na světlem mluvící ty světy

a klesá silen nadějí v tu tichou dáli za obzor,

odkud ta prudká touha přišla, dechnutí vášně, které spíjí,

jež padlo tíhou rozkoše do sítin jezer, v květů pláň,

jež z borů vzlykot tlumený svou vylákalo melodií,

mého se srdce zmocnilo, by sladkou tísní lehlo naň.

A cítě, jak svou bytostí v bezmezných oněch dálkách mizím,

svůj výkřik slyším rozkoše se srážet v slabý pláče vzdech,

ku zářným vzpínám ruce světům, jimž žal mé duše není cizím,

jež kol tu krásu obrazí v přeskvoucích svojich zrcadlech.