NOC LÁSKY

Hluboko leží kraj – lastura otevřená.

Měsíční záře – světla řeka –

na hory, lesy a pole stéká.

Opálem svítí neslyšná slova, jména:

po boku kráčí mi žena...

Lesy a hory si v objetí padly,

průtržím světla dlaně nastavily,

pily,

přízraky mlžné se údolím kradly,

skalami, trávníky, –

potoky, řeky a rybníky

v jezera mléčná,

zářivá, nekonečná

se slily.

V městech a ve vsích a samotách

uzavřen každé duše práh,

okna všech srdcí mlčí v tmách,

kdož byli smíchem, hořkostí snad,

dávno šli spat...

Bělostných silnic stuhy v ústrety dálek běží,

topoly na nich – aleje černých věží.

Do strání, luk a údolí,

v zahrady, sady, topoly

jak boží na oltář

úsměvy, vůně, zář’

půlnoc sněží...

Vesmíru ticho se pocelem vpilo

v zemi,

měsíce slzou zazvonilo

haluzemi.

Nad tůní,

oblakem vůní

rozkochán,

do lesů, rovin, do všech stran

slavík své srdce – štěstí, žal –

jak poklad vzácný otvíral

dokořán...

Ozvěna pláče, ve hvězdách hyne,

na moři lásky zem’ tiše plyne.

Pláčí i srdce, slova, jména:

po bok mi usedá žena...

Hluboko září kraj – lastura otevřená.

V daleku vrchy zlatem hoří

němě,

padají hvězdy do řek a jezer, moří

přetajemně:

pohádek dětství zářivá, tklivá země!

Do sladkých vůní, noci do hlubin

dýchá ženy klín...

Na hroty ňader – závratných temen srázy –

nejkrasší květy srdce hází.

Měsíce říza k zemi splývá,

souzvukem jediným zem’ se rozeznívá,

zpívá!

Oněměl slavík zmámený:

zpívají hory a lesy, vesmír celý,

jak by se byly otevřely

zlaté prameny;

za hvězdy harfy věčností zní a planou

v milionech;

neslyšná slova se rtů kanou

v tónech;

neslyšná slova – přesladká jména:

po boku leží mi žena –

lastura otevřená...