NOC LETNÍ

Den horký byl. Teď mírně vane

západní vítr. Od východu

nám měsíc – kdos mu odkous půli –

se usmívá svým zářným stříbrem.

Do dáli černý kraj se táhne

se sty a sty svých žlutých očí.

Pijeme víno. Nasloucháme

všem hlasům noci. V dálce kdesi

sněmují žáby, jak by děti

tam rachotily řehtačkami.

Vlak duní, píská. Hrčí auto.

Pták vykřikne a zas je ticho –

ne, šumí to tu... v dálce... blízko

a s hůry... hvězd pár se tam chvěje...

snad ony... Náhle s jedné stráně

tahací zalká harmonika

a v naříkavých tonech hlásá

o louce zelené a kvítí,

jež roste na ni. A ta louka

je neposečená... Teď výkřik –

hlas dívčí... Harmonika kvikla

a mlčí... Žáby vášnivěji

řehotat začly... Za takové noci

Leandr vrh se v šumné proudy vln

a k Sestu ploval, kde jej s věže

už vyhlížela Hero černovlasá

žhavými zraky – Za takové noci

Romeo stoupal po žebříku vzhůru,

kde na balkoně Julie se chvěla

a každá vteřina se být jí zdála

věčností krutou – Za takové noci

Jesika s Lorenzem si povídali

(an stromy líbal sladký větérek

jich ztlumiv šumění) o reku Troilu,

jak povzdech zasílal ku stanům Řeků

kde bděla Kressida –

Ba za takové noci

dle Shakespeara si člověk vyvolává

příhody dávné. Vše se opakuje.

A miliony takých nocí bylo

a miliony bude... Je ti smutno

ty lidská efemerko? Proč že? Snad bys

byl chtěl je prožít všecky, co jich bylo

a co jich bude? Stačí ti ta dnešní

a několik jich přec snad přijde za ní. –

A počkej trochu: slunce ráno vyjde,

za touhle nocí čas se zavře navždy

jak voda za vším, co zapadlo do ní.

Za touhle jako za všemi, jež byly,

za touhle jako za všemi, jež přijdou,

jak za tebou, jak za těmi, kdož kdysi

je dýchali, jak za těmi, kdož příště

v ně hledět budou a jim naslouchati.

Čas, Nic a Věčnost... Kam chceš, hrdá hlavo,

žíznivá slávy, vepsat jmeno svoje?!