NOC NA HARUSOVCI

Den byl už sladce dozrálý.

Večerní zvony tichým krajem

nad lopotou i nad mumrajem

k loučení mu zahrály.

Když zlaté hostie kruh brunátný

kles v České Země kalich posvátný

za vrchy pomezní a Horu Zelenou,

my Harusovce strmým lesem

a pasek sametovým vřesem

jsme v chatu vešli roubenou.

Hor našich strážce, věrné duchy,

jsme uctívali zdravicí,

a bujný žert i humor suchý

byl pomazánkou krajíci.

Bratrský hovor sládl v med –

a půlnoc byla hned.

Cit mámivý tu za ruku mne jal.

Sám na rozhlednu k plachým výrům

a samotářským netopýrům

jak somnambul jsem vyšplhal.

V sinavé záři nad Kaplisko

plul měsíc, štědré dobrotisko.

Jak pestrá šachovnice stříbra závojem

kraj zahalen byl noci velebností,

les vábil v temno luny šalebností

a sladké vůně dýchal příbojem.

Když pohlédl jsem stranou k městu,

cos šerem kmitlo bez šelestu –

až v kosti mrazí děs!

Hle, u zábradlí v tiši tajemné

kdos objevil se vedle mne.

Kdo tu? Odpověz!

Truchlivým dechem zavoněly

z podsvětných lučin asfodely

a ledový sem zadul van,

můj soused ohlédl se – Štursa Jan.

To jeho tvář i postava,

na skráni pečeť krvavá.

A jako kdys tak srdečně se ozval hlas:

„Rád vidím vás tu, příteli,

proč byste jako prut se třás',

Honzíka tady zříte-li?

Pro nás, to víte z Erbena,

dálka že málo znamená.

Kdo v propast věčna vážil skok,

sem z Vyšehradu má jen krok.“

Před hostem ze záhrobí stojím v ostychu.

Sám zahovořil potichu:

„Co za oponou, tázat nesmíte se,

až rolí dohráte, sám dovíte se.

Lze říci jen, že srdce neztišené

zpět ke kolébce touha žene.

Marná je sláva, vavřín hořkne brzy,

let bouřných řad jsem z mysli vymazal,

na dílo opuštěné vzpomínati mrzí,

z všech koutů Prahy volá klam a žal –

jen tady kyne radost čistá,

kde rost jsem matce v náruči

jak hřib, jenž v mechu vypučí.

Jak nevracet se v drahá místa!

Noc měsíčná, duch směr si nezmátl,

zas před očima celý Najštátl!

Hle, v záři luny – jaké štěstí –

dům rodný vidím na náměstí.

Že slyšet křik až před vrata?

To jistě na Štursovy kluky

zas žalovala frajle Muki

a právě byla výplata.

Hned naproti věž zasmušilá,

což bývala to skrýše milá!

Tam ve skloubení vazby z trámů

my s nebezpečím špatné z mravů známky

jsme kouřívali první drámky.

V té tmavé kobce vedle chrámu

pak mnohý ztrávil chvíli smutku

a kormoutil se od žaludku. –

Kůr pod věží – tam Jedlička vlád' partesy.

Když taktem jsme se obmeškali,

zle sebou zmítal nad pedály

a potom „Štugzovi“ hráb v pačesy.“

Tu přízrak vedle smál se srdečně,

i já rty zkřivil bezděčně.

Pak dál se kochal vzpomínkami:

„Rád kostelík zřím pod lipami.

V den poutní voněl marcipánem,

pod mlskami se prohýbaly stánky,

a kluků vykřičeným chřtánem

lák okurkový lokán od Lučanky,

co nedaleko zídky Alt, chlap z ocele,

z hmoždířů vypaloval strašné perele.

Když procesí pak došlo z rynku,

jsem perníkové srdce koupil pro Pepinku...“

Než optal jsem se, kterou –

dál libuje si Štursa: „Kolikerou

jen rozkoš utajily hvozdy Ochozy!

Jak jezevci jsme hověli si v houšti

s pistolí starou, rzivé spoušti,

jež jako kanÓn hlomozí,

a když tak z huštiny se náhle střelí,

kdejaká babka padne do drápelí.

Tam o výletě za krejcárky

mzdy ministrantské koupili jsme párky

a s krutou pýchou na kluky pak hleděli,

co na tu rozkoš groše neměli.

Tam také ke kumštu jsem prvně čichl,

v hře rytířské Kamená Jitrnice

titulní roli hraje, kluk jak rukavice.“

Mistr ztichl.

Pak ruku vztáh', kde pod březinou

zář zrcadlila se nad hlubinou:

„Hle, Cihelňák, náš přítel, v parném létě

divochy v člunu nosil na svém hřbetě.

V den rybolovu místo školní nudy

jsem po nos bahnem bředl pro úlovek chudý.

Pak arci výslech, výprask, lázeň – krátkém po čase

zas jsem se zaskvěl městu k okrase...

Po letech nad vln ametystem

už v první lásky citu čistém

za měkké hudby březového háje

jsem potkal milou holčičku,

a milostí se zajíkaje

jí ukrad první hubičku –“

Zpěv kohouta vtom jako meč

plášť noci proťal. A Jan končil řeč:

„Tradiční znáte pravidla,

zpět musím v smrti osidla.

Oh, studí mramor, věnce dusí –

Všem u nás rcete, jak rád vzpomenu si...“

Sám na pavlánu v mrákotě jsem stál.

Z červánků den už vyrůstal.

A rozsévajíc z mísy zlaté

jas, vůni, žár a zrání svaté

šlo slunko krokem junáckým

nad obzorem horáckým.