Noc na jihu.

Sám na balkon villy jsem vyšel – nade mnou hvězdnatá báň,

a pode mnou zahrada spící v šedou se pojila tkáň,

v ní pinie lehce se chvěly jakoby v neklidných snech,

a cypřiší obelisk trčel, jak na obzor přibitý plech.

A skrze cypřiše tmavé jezera Většího pruh

jak v pohádce čarovně svítil, pln ho byl lahodný vzduch,

od spícího jezera větřík měkkou tak perutí vál

a odnášel jezera vzdechy v širokou zamženou dál.

Tu v azalek, vavřínů houští to potichu zavzdychlo v sled,

a v uhly jak žhavé by dýchl, hvězd silněji zaplanul hled,

a růže voněly dole, na hvězdný patříce strop,

a bělostné sassifrag květy do sladkých lákaly mdlob.

Sám na balkon villy jsem vyšel ochladit horoucí tvář,

kam útulných salonků ze dvou padala stlumená zář,

a z jednoho klavíru hudba nesla se v ticho a tmu,

co z druhého Petrarkův sonet s dívčích zněl ohnivých rtů.

Ty tóny tak živé, tak snivé, nyvé a divoké zas

se vlnily, tančily, chvěly – ta líbezná sloka i hlas!

ty tóny tak sladké i teplé, veršů těch čarovná moc!

a obé to splývalo v tichou, vlahou a hvězdnatou noc.

A v noc tu jsem toužebně patřil, dálného severu syn,

má duše jak v teplé by lázni se smývala se starých vin

a s kalu a prachu a špíny všednosti blátivých cest

a měla zas odvahu čisté pozdravit plápoly hvězd!