Noc na moři.

Jak ráje zlatý květ v mé duši sladce voní

té noci čarovné a zvláštní vzpomínání,

té noci mystické, když domů jel jsem loni,

a světla benátská již zhasla v moře pláni.

Šla půlnoc Adrií, jež velkým tichem spala,

a byl to taký klid, jak věčnosti či smrti.

Jen lehkým šumotem se vlna rozšeptala,

jak v rytmu precisním ji přída lodi drtí.

To byla zvláštní noc! Jak pro mne by jen byla...!

Na přídě byl jsem sám, v kajutách všecko spalo,

já stál tu jediný, a jen má duše zpilá

ten zázrak viděla, a oko moje plálo.

Snad celý hvězdný svět žhnul na obloze tmavé,

jíž sytá, hebká modř se měkce na mne smála,

a myriady hvězd tak byly skvěle žhavé,

že sněmem kosmickým ta slavná noc se zdála.

Loď tiše dýchala jen šeptem parostroje,

jen vody sonata se v sladkých tónech chvěla,

a v slasti blouznivé v tom tichu duše moje

až samým ku hvězdám se v štěstí rozletěla...!

Jen světců blaženství, když ve tvář boží patří,

se mohla rovnati má rozkoš extatická,

já cítil, duše má že s hvězdami se bratří

a tělu uniká ve vidma chimérická...

Tu v snění mého čar pad’ zásvit jitra šerý,

a zlatou záplavou se slunce ohlásilo.

Na lodi rozproudil se zase život sterý.

Mně velkou lítostí se oko zarosilo...

Čím mohla duši mé být slunce jitřní sláva,

jež vzešlo nádherné z vln lehce rozčeřených,

a všednost turistů mu rouhala se žvavá...?

Já ještě cítil jsem v svých nervech rozžhavených

kosmickou horečku té nevýslovné noci,

jež pro mne vzplála jen, když všichni spali tupě.

Já oči zavřel jsem a vůle prudkou mocí

jsem dále sníti chtěl... Leč parník tiše supě

a páru pouštěje ze začeřených boků

jel dále k severu... A já jsem skoro plakal

a nechtěl uvěřit, že navždy mému oku

noc zašla, jejíž čar mě ráje vůní zlákal...

Byl konec pohádky. Já domů se zas vracel

v svou smutnou, malou vlast, jež slunce nemá, moře,

a v melancholii se duch můj chabě kácel,

v ten český smutek náš, jenž zná jen vztek a hoře,

v ten smutek zjitřený, v němž marně rvem si vlasy,

proč stále malí jsme, otroci cizí moci,

proč den je bez jasu, proč není víra spásy,

proč zítřka beznaděj’ i klid nám ruší noci...

A denně bez konce mě touha k jihu pudí,

tam dolů v slunce kraj, kde žíznivýma rtoma

bych víno z Cypru pil a ženu tisknul k hrudi,

vzduch moře věčně ssál – však umřít chtěl bych doma