Noc na samotě.

Měsíčním světlem celý kraj je bílý.

A vidět oknem v dál na dobrou míli,

vsi, dvorce, lesy, cesty plné záře,

až obzor zamžen ve stříbrné páře.

To ticho kolem! Nad rybníka rmutí

plá bílý měsíc, stojí bez pohnutí

a mezi dvěma topoly se shlíží,

jak vězně tvář by dívala se mříží.

To hrozné ticho! A jak ta tvář svítí!

Teď jak bych slyšel z dálky klavír zníti,

však ne, je ticho, mojí hlavou pouze

as prolít’ akkord v neurčité touze.

Teď po silnici rachotí vůz zvolna.

Já naslouchám, a jako bázeň bolná

by jímala mne, že umlkne záhy.

Již v dáli znik’ neb stanul v konci dráhy.

A ticho zas. Na zámku deset bije...

Poslouchám, pes jak ve vsi dole vyje,

a zřím, jak měsíc proběh’ mráček malý.

Mou duší stesk se nevýslovný valí...