NOC NA VYSOKÉ VYHLÍDCE.

Do vymřelých ulic vítr vpad’

a lampami třísknul,

Na zlodějské prsty počal hrát,

přes arkýře písknul...

Spí černé město ve výších

s propastí mnohou.

Jen dole bdí zlatě žlutý sníh

s otisky nohou...

Že plakal někdo, já dobře vím,

za domů rohem.

Kdos plačící vyzval důvěrným

galantním slohem...

Od kaváren zadul větrů van,

kde hořký host pije.

Nějaký zakletý pavian

do klávesů bije...

V tu větrnou noc, kdy v prohlubních

plovoucích stříšek

se sunul zasedlý, světlý sníh,

letící s výšek,

zdvih’ do mne Snů vkletý virtuos

své skřipky až k bradě,

hrál obrovskou skladbu Smutku, bos,

o láskách i zradě...

Hrál ve mně, hrál v dáli a docela

tam v ulic důli,

jak vlasy mu visely do čela,

jak očí žhnuly...

Dle úderů klávesů skákal bos

po střechách, jež do tmy plovou.

A píseň zahrál ten virtuos

tak stařenovou:

O mládí, jež plakalo naposled,

než zemřelo včera.

O poslední vůni, již vydal květ

dnes za večera.

O shnilých dubech, kde orel snil

nad ukrytým srázem.

O pramenu, z něhož včera pil,

než zřítil se na zem’...