NOC NAD KRAJINOU.

Za horizontem slunce je, a hvězdy dřímou za mraky,

jimiž jak černým suknem vítr nebe potáh’ –

v tmě hluboké spí barev nádhera a květů zázraky,

jak tonů vír v zažloutlých notách.

Javory ramena do výše zdvihají,

do hlucha z hlucha padají chvíle –

po stranách cesty se míhají

pustou tmou kameny bílé.

Ticho kolem... Tráva kroky tlumí,

mlčí lány, stromy nezašumí,

ani lístek nepohne se...

Ticho za mnou v lese...

Vody zpívají pouze

nad spící krajinou dlouze

a z dálky tence zvoní sem,

jak dětský pláč, když zmírá ku posledu – – –

Tma vlhkým chladem dýchá v tvář a voní zem,

jak čerstvě vydobytá, žlutá plástev medu.

Voda zpívá pouze

nad spící krajinou dlouze...

Voda zpívá, voda kvílí,

snad jí lidé ublížili,

snad v ní ponořili těla,

když čistá být chtěla...

Voda pláče – voda kvílí,

snad jí lidé ublížili –

a snad v jejích zakalených zracích

nechtějí se hvězdy vidět, proto dřímou v mracích,

a ve kraji zahaleném noční tmou a klidem

ramena javorů jen proto hrozí lidem.