NOC NAD PRAHOU.

Je noc, a měsíc pohádkově svítí

nad spící Prahou, veliký a bílý,

a všude klid, jak když tu není žití,

jen řeka hučí, na sever jak pílí.

A modrá mlha nad řekou se chvěje,

vše v průsvitavý její závoj splývá,

že oko, které zírá do vln reje,

jak modrým sklem když v krajinu se dívá.

Pruh bílý, dlouhý padá do vln víru,

že leskne se to, jako v žule slída,

a mihá se to, jak když na klavíru

se černá klapka s bílou rychle střídá.

Pár hvězd jen svítí. Věží vidět není,

jen rázy hodin nad městem se chvějí.

Tma skrývá hrad. Však Petřín ton svůj mění,

z par zdá se růsti stále mohutněji.

Teď ostřeji lamp zaplanula světla,

to zadul vítr a hned zase tichne,

jak ten, jejž bolesť přes den celý hnětla,

i ze spaní si ještě zticha vzdychne.