Noc neklidná, noc jesenní,

Noc neklidná, noc jesenní,

kol duje vítr v kvílení

tam od severu k poledni,

a trhá listy poslední.

Já na zvětralém pavláně,

jenž vzdorně shlíží se stráně,

dlím sama; hostů nevítám,

jen spadlé hvězdy počítám. – –

Ó, spustošený podzime!

jak teskně mluvíš k duši mé,

že květy v rakvi zmaru máš

a čekáš jen už na rubáš.

Má vesna byla kratičká,

že zesnula mně matička,

a dnové v těžkém hoři mém

jsou dlouhým, smutným podzimem.