NOC POD BRADLCEM.

Den odumírá, dohasíná,

kraj do šera se zavíjí,

sem tam se jeví hvězdy v temnu

jak květy zlatých lilií,

sem tam se ozve štkání ve tmě,

až dech se v ňadru zaráží...

jen Bradlec stojí na stráži.

Tak věčně bdí, ač věčně dřímou

těch našich hradů zornice,

sta let už truchlí nad svou zkázou,

a budou snad až v tisíce;

však my v svém kraji zříme bídu

až dech se v prsou zaráží...

jen Bradlec stojí na stráži.

Teď vzešel měsíc, jasem oděl

věž hradu štíhlou, malebnou,

tak krásnou, že nám připomíná

té země slávu velebnou;

však teď se tísní temno vůkol,

až dech se v ňadru zaráží...

jen Bradlec stojí na stráži.

Kdo as v té věži dokrvácel

svým vřelým srdce životem,

že pro ochranu zdá se čněti

tmou nocí borův šumotem? –

Ó buď nám ochranou! kol děsno

až dech se v prsou zaráží...

jen Bradlec stojí na stráži.

Ó slávo zašlá, nezapadni

jak v rumy ssutá klenutí!

duch dějin kráčí stínem noci

jak síla, naděj, pohnutí;

ó nezapadni! Vůkol chmurno

až dech se v ňadru zaráží...

jen Bradlec stojí na stráži.