NOC PŘED VINOBRANÍM.

Tvá vinice již na Předhoří uzrávala...

Nejprudších sluncí věčně žhnoucí krev

vlhkými větry v hroznech vychladala...

Ty visely teď zamlženy s rév...

Cos pělo ještě na západě tiše

svým jantarovým, zlatým přísvitem

slaběji stále, v skonu jak když dýše

mdlý odlesk štěstí v srdci ubitém...

Však vinice tvá bdí... Již Noc je u ní,

by v temná křídla svá ji ukryla...

Teď hroznů všech tak dlouze ssála vůni,

až v němé blaženství se upila...

A vinobraní den je blíž a blíž,

noc poslední spí tvrdě, vůní vína...

Uzrálé hrozny těžce visí... Ucítíš

dech zahnilého zívat října...

Jsi bázliv, tiše čekáš na úsvit,

máš radost zároveň. Buď bohu chvála...

Tak celou noc se modlíš... Promluvit

však nesmíš s révou již. Ta přezrávala...

Tma nad sklizní se jasní... Naposled

bohatá rosa bíle stříbrněla,

hmyz odumírající vzlyk‘ a vzlét‘

plachými sourdinami cella...

A co pocit máš: milenci přijdou, roznesou,

co zrálo za sluncí tvém na Předhoří,

a pomilují se, své sémě roznesou

po celém světě, jež tvým vínem vzhoří,

a smíří v tobě chtění osudné,

zrát ještě, věčně nechat zrát své hrozny,

je viset nechat, dokud neschudne

tvá duše, zapomenout pocit hrozný

i tragický, že teprv uzrály,

když listí žluté tiše již se stele,

když ani necítíš, že život u konce,

a že už podzim hlásí se v tvém těle...

A takto sním: V ten předvečer,

jenž poslední, kdo pro hrozen

si přijdou, budou pod horou

stát nedočkavě. V jeden směr

z nich každý vzhlédne okouzlen...

A v pozdní noci houslí zvuk

až k oknům krčmy zláká je

u paty mého Předhoří, –

zabuší divě srdcí tluk,

až ten, jenž zval a zlákal je,

jim zahraje...

Duch Vinice to počne hrát

o květu, zrání, zvadání,

a na zeď krčmy podepřen

v svém nitru bude umírat,

však vytrvá až v bílý den...

Znít budou housle v krčmě kdes

jak strážnou písní ochránčí,

cit milenců všech vypláčou...

A ti až do úsvitu dnes

tam prohovoří, protančí...

Zní cymbál v tom, pláč směšných dud,

smích, jenž se zrodí, neví proč,

pláč, jenž jde za ním žárlivý...

By dřív, než jitrem obzor zrud‘,

veselost padla na nivy...

Pak v rána svit se křísící

mdlý každý vlastním tajemstvím

si urve hrozen... Utiší

se všecko na mé vinici,

a bude věčný podzim, vím,

hrud kámen mrtvý, ulehlý, –

však cítit budu věčně tmou,

jež ulehne si nade mnou,

jak mladí, vášní zažehlí

tu šli, a jak jich těla žhnou...