NOC, PŘÍTEL ZLA...

Noc, přítel zla, Tvou podobu mi kreslí,

jak sen můj k Tobě, hvězdný, zaletí.

A marnou touhou unaven a kleslý

v klín bílé růže opět klade Ti...

Tvou prudkou hlavu měkce rýsuje mi

na desce luny zlatozelené,

skloněnou žalem, v očích pohled němý,

modlitby tíhou rety znavené...

Oblaka temná stříbrem nebes plují

mrazivým víchrem ze sna vzbuzena.

Tvou jasnou tvář, hle, krutě karikují!

Jak hvozd se černá, v pláni řeka kvílí,

z nich pluje luny smutný přízrak, bílý,

tvář Tvoje v něm, rozkoší vzrušena.