NOC PROSINCOVÁ.

A vítr bije do stromů se chvících

poslední suché listí trhaje.

Sta a sta očí žlutých mžikajících

se dívá rozčileně do kraje.

Hlas hodin, štěkot psů se z dálky nese,

písknutí vlaků – vítr zvuky ty

posměšně v černá pole rozetřese

a výská zdarem tím jak opitý.

A rve i mě, jenž nocí tou se beru,

jak kořistí též jeho bych už byl – –

v dalekých lesích byl jsem k podvečeru,

noc klesla na zem, já se opozdil.

A žluté oči už se zavírají,

čekáním marným, bděním zmoženy.

Noc beze hvězd je v širém černém kraji

a já v ní sám a vítr šílený.