NOC PRVNÍ.

O běda, již jí není více – zašla na věky!...

Tak končí vše; po rozkošech a žalech,

po roztoužených snech a touhách

se přiblíží ten nekonečný sen,

a ona klamná vidma mládí

se rozplynou, jak mlha na rybníce,

a zmizejí, jak růže s panenského líce.

Ó pohleď na ni, jak v té rakvi černé, ledové

to její tělo vnadné sladce dříme!

Ach, Asro... Asro, jaký smutek

se v hloubi nitra mého rozpoutal!...

Já miloval tě s duší celou,

však víc než tebe – tvé jsem kochal žaly;

ne vnady – bědy tvé mne k tobě připoutaly.

Ó rci – rci, proč jsi dala nahlédnout v tu duši svou,

proč ruka tvá, ta mramorově bílá,

odkryla onu bědnou clonu,

jež zármutek tvé duše tajila?...

Proč, když jsi lhala všemu světu,

jsi nelhala i mojí duši bědné?

Či musila jsi svěřit hřích svůj duši jedné?!

Než dobře tak; tvé svědomí jest, Asro, čisté hvězd.

Ty’s hvězda, byla’s hvězdou. – „Padlou hvězdou!“

tak povzdychne as srdce mnohé,

a možná, že ti bude láti svět,

a místo slitování – bláto

že bude metat do tvé čisté tváře,

však v purpur chci je změnit červánkové záře.

Nuž s Bohem!... Jdi tam – kam tě budu následovat já!...

Leč dříve, než-li ono černé víko

tvou bytosť na vždy zrakům skryje,

dřív’, než-li sledně slíbám onen ret,

jenž často tak mé líbal rety,

dřív’, než-li zavzní hrana dutých zvonů,

chci odhalit tvůj život – onu temnou clonu!...

Burácel oceán v západní břehy Anglie,

a vlny jeho pokrývaly černou zemi...

Ó jaký živel velkolepý,

jak věčně burný, věčně nestálý!

On nitru svému bouřit velí

a ztišit zná je též; – jest sám si králem,

neb jeho moc jest v jeho nitru neobsáhlém.

Snů miliony na tvém břehu bylo vysněno,

slz miliony skropily tvé břehy,

a písně lásky na nich sněny,

a písně bolů na nich zapěny,

však dnes, ó, oceáne burný,

se v bouři tvou pláč bude mísit děvy,

leč slze ponech mně – já zaměním je v zpěvy.

„Ach marně – marně čekám denně spásy příchodu!

Již deset let – ach, jaká dlouhá řada,

když slunce klesá ve tvé vlny,

vždy na tvých březích dumám samotna,

a myslím na ty doby zašlé,

kdy v náručí a na rtech milé matky

jsem snila sny... Ó, jaký přelud byl to krátký!

Ó, jaký přelud krátký... než jak přelud čarovný!

Jak sladce tehdy šuměly ty vlny,

jak tiše plynul měsíc, mraky,

jak srdce klidně bilo v nitru mém!

Leč ony dny – ty dávno zašly,

a zdá se mi, že vše, co po nich zbylo,

jsou zámky čarovné, o nichž se děcku snilo...“

Tak snila Asra. Moře valilo se divoce,

a její zrak se nořil v onu bouři

tak bádavě s výrazem plachým;

že zdálo se, jak chtěla by se ptát

těch věčně valících se živlů,

kdy najde den, jenž žalů všech ji zhostí

a ozáří ty dny, jež plynou bez radosti?!

A její hled pak zarosil se rosou – slzemi,

a její pláč se mísil v bouři moře...

Tak nakreslil bych obraz mládí:

na břehu ropotného oceánu

spanilou bytosť dívky v slzách.

A oceán by odznakem byl žití,

a dívka světem snův, jímž zmítá vlnobití...

Než dosti; nechci déle ztrácet času v dumání,

ač mysl má tak ráda v dumách bloudí,

jak rád se potuluji v hájích,

když ptačí písně chvějí přírodou

a jara dech v mé nitro vane,

a raděj’ vypravovat budu suše;

obrazy bude kreslit přítel můj – má duše...

Má Asra byla jedna z oněch lidských bytostí,

jež nepoznaly radosti ni těchy:

jí v úděl byly dány žaly,

a ona tiše s nimi žitím šla,

od kolébky až na kraj hrobu.

A její srdce, plno lásky vděků,

to nepoznáno kleslo na dno širých věků.

Ó jaký smutný úděl přemítat, co život náš!

Jeť trpký on i těm, již pouze žijí,

však třikrát, trpký oněm duším,

jež kromě žití myslí, co jest žít...

Však v myšlénkách těch jakás rozkoš

se tají nevýslovná – bohorovná,

jež smiřuje a neklid v nitru v soulad rovná!

A trpký život Asry byl, neb ona cítila

a trpěla a myslila, proč trpí...

Ó jaké smutné přemítání

tou její snivou hlavou vířilo,

když vzpomenula oněch chvílí,

kdy sladká slova se rtů drahé matky

tu její mladou duši nesla do pohádky!

Však jak je tomu dávno od těch časů blažených!

Co trávy zelené a květů bílých

na onom drahém hrobě vzešlo,

co trávy, květů na něm povadlo,

co ptačích písní přes něj spělo,

co vichrů bouřlivých přes hrob ten válo,

a kolikrát se slunce na něj pousmálo?

Ó mnohokrát, o, častokrát;

již deset jar ve propasť kleslo věků,

co Asře onen poklad drahý

byl urván na vždy, urván na věky...

Je marně líčit ony city,

jež Asry nezkažené srdce plní,

když zašlé vzpomínky tím jejím nitrem vlní.

Jak burné vzpomínky: Zří opět drahé matky tvář,

tu tvář, jež pro ni vždycky úsměv měla

a pohled jarního dne jasný, –

však časů těch, ó, těch již není víc!

Dnes pouze pohled pohrdání

jí v úděl dán – jeť Asra osiřelá,

a pouští nezměrnou jeť pro ni země celá.

Ó běda těm, jimž nepopřáno růst na výsluní

mateřské lásky, vzdechů, slz a písní!

Ach běda jim, o, třikrát běda!

Matčina láska jesti majákem,

jenž do vln žití rozpoutaných

nám vrhá první světlo – světlo jasné,

jež naznačuje cestu ve přístavy šťastné...

Jak pojem božsky vznešený a povznášející

jest srdce mateřské a láska matky!

To ponětí vždy zdá se nést mne

z té bídné země k hvězdám nebeským

a vznešenějším zdám se tvorem...

Být bohat láskou, líp než králem slouti,

neb v lásce pojem věčna – království čas shroutí!

Tak jest; království pominou, však láska potrvá.

Jeť láska moc, jež všemu volnosť skytá,

a království jest moc, jež svírá...

Otroka láska změní v člověka;

v otroky království lid mění!

Ta koruna, jež králům čelo zlatí,

zná pouze velet,... láska však zná milovati.

A Asra nepoznala onen luzný lásky svět,

neb vyrostla ve středu lidí cizích,

ve středu lidí chudých srdcem,

již neznali to sladké tajemství,

jak láska v člověku se budí,

jak mladé nitro láskou rozedmouti,

neb neznali, že srdcem může srdce hnouti!

Tak bujela a rostla, odchována svými sny.

A denně, zahloubána ve své boly,

na břehu moře lkala tiše.

A slunce, za svět vln když klesalo,

a její čelo, její skráně

naposled objímalo zlatou září,

tu teprv’ spěla domů – s uplakanou tváří...

I plynul její život v zármutku a v žalostech,

neb domov její z milosti byl pouze,

jež teta zámožná jí skytla,

když matku jala země v lůno své.

A od té přeneblahé chvíle

již deset roků přeneslo se letem,

co Asra samotna se potácela světem.

Ó, samotna! neb otec, dříve než-li Asry zor

byl prvně spatřil jasné světlo světa,

byl domov opustil i matku,

jež v bolestech čekala příštích dnův – – –

A dnové oni smutní přišli,

však on – ó, případ všední, každý den se hodí...

Následky nevšední však všední věci rodí!

A následky ty bylo Asře nésti neblaze.

Jak za těžko ten chléb jí bylo jísti,

ten chléb, jenž z milosti byl skytnut

a doprovázen řadou výčitek,

jež padaly na srdce její

v podobě kusů mrazivého ledu,

jenž v jejím nitru tál, – však ve způsobě jedu.

Než konec mělo v brzku oněm trpkým žalům být!

Jednoho dne, když suchá skyva chleba

jí opět vyčítána byla,

tu Asra – ovšem, dlouhý byl to boj, –

se odhodlala zmizet – prchnout...

A vskutku, prchla v neznámé jí světy,

by zbavila se běd – však horším spěla ve ústrety.

Ó jaký úděl přehrozný, být v tomto světě sám!

Je hrozný muži – hroznější však ženě,

neb ona nemá tolik síly,

by mohla odrážet ten příboj vln,

ba nemá tolik síly ani,

by dovedla na těchto vlnách plouti,

a poklesne-li, nelze se jí pozvednouti!

Ach, přeběda! ten vesmír je tak mocný, veliký,

a miliony lidských duší neví,

kam hlavu svou by měly složit, –

tu hlavu, kteráž klesá pod tíží

běd nevýslovných, touh a žalů,

jež o volnosti sny v své hloubi hostí,

však sny ty nelze rovnat k lidské skutečnosti!

Vír města obrovského objal v náruč ledovou

a zkázonosnou panenský zjev Asry...

Jak smutně bylo její duši,

když spatřila dav lidí nesčetných

se valit proudem dravé řeky,

jak tváře ty se zdály býti ledné,

neb v směsi té nebylo známé duše jedné.

Tak bloudila den ke dni sítí ulic londýnských

a jejich vzduch se valil mrazným větrem

v to nezkažené její srdce,

až bolem zrak se plnil slzemi...

A postačilo dnův jen málo,

by její vzletné sny a touhy luzné

se obrodily dechem skutečnosti nuzné!

A obrodily se – však jaký obrod přesmutný!

Teď prvně zřela ve tvář skutečnosti...

ach, jaký příšerný to pohled! –

A ona ledově ji přitiskla

na svoje mrtvě chladné ňadro,

a ono čelo, kteréž zanícení

snův věnec věnčil – zvěnčil věnec utrpení!

Ó jak se změnila – jak vyměněn ten její zjev!

Ty tváře, kteréž ozdobeny byly

růměncem májového jitra,

jež vzchází z temen zamodralých hor,

se zasněženou plání zdají,

a její oko – modravý to plamen. –

Zkalenou vodou potoka, v nějž vrhnut kámen.

Přeubohá! co vyronila slz, jak zalkala,

když všechny naděje ji opustily

na vydělání skyvy chleba,

a kromě toho, když se rozhlédla,

a zřela řady nesčíslné

jak umírají – na rtech totéž přání –

však marno! – hynou... Nezná svět, co slitování.

Ó Londýne, ty město lordů – město pokrytců!

Ó slyš, slyš nářek oněch zmírajících,

již v prostorách tvých temných hynou,

své ruce spínajíce k oblakům,

k těm věčně mlhavým a vlhkým,

z nichž místo paprskův a jasné záře

jen mlha s deštěm šlehá v hladové jich tváře!

Ó slyš je – slyš, ty obře nesmírný a protivný

a obrať zrak, jenž zradně k nebi šilhá,

k té černé, opravdové zemi,

na jejímž ňadru spolubrat tvůj mře!...

Nač Bohu modlitby a hymny?

Onť dost jich slyší od andělských chórů,

a je-li – bude; bez modliteb – bez pastorů!

Však marně, marně volám do tvých cihel špinavých,

ty město pokrytců a město lordů!

Tvůj prapor bude zdobit dále

ten nápis lživý: „Volnosť – Svoboda.“

Ó jaká hesla – jaký podvod!...

Však hle, mé nitro v sobě obraz hostí,

jenž líčí hesla tvá – ta hesla o „volnosti!“

Byla zima. Vichr chladně vál, *)

chladně tak, jak v Anglii jen vichr věje.

Den se v západ chýlil, nebo lépe:

celý den byl jedním západem.

Zabrán v myšlének svět, přemítal jsem o člověku,

jemuž pouta údělem jsou přítomného věku.

Patř, o jaký obraz přesmutný!

Trafalgar-Square,*) na němž Nelsonův se pomník

zdvihá přehrdě až k mrakům temným,

který hlásá slávu Anglie,

její moc a bohatství a sílu všemu lidu,

odkrývá dnes hanbu, žal a bol a bídu!

Pohleď na ten ráj, jenž vůkol je,

ovšem ráj – ráj pouze do nahosti bědné!

Patř sem na ten zástup mužů, starců,

na ty řady spících dětí, žen,

a pak pohroz k výsotám a k hvězdám, ku měsíci,

kterýž nestydí se ozařovat tuto bídu spící!

Chladná noc a vichr duje dál

v nahé údy nešťastných těch ubožákův,

kteří v mrazu hynou bez přístřeší,

mezitím, co vína šumný zvuk

v síních lordů kypí... Anglie, ty zemi zlata,

znakem tvým jsou ženy, šampaňské a – Biblí svatá!...

Opouštěl jsem ono divadlo,

zástup postav nových když se ke mně blížil:

Ozbrojené stráže přišly plnit zákon,

přišly rušit ubohých těch sen...

Lidskosti, ty larvo tygří, která lačně zuby cení,

pohleď na ty řady! – Kam že kráčí? – Styď se – do vězení!

Toť obraz doby – doby bodákův a burných děl!

Jak zmatená a bezhlavá to doba!

Však ztiš se, mysli, ztiš se, srdce,

ty srdce mé, ach, srdce, neklidné,

a poslyš, jak to vzduchem mrazí,

a patř, jak vichr mračna po obloze žene,

a vrať se k drahé Asře – k Asře opuštěné!

Tam, kde se „London Bridge“*) přes kalné vlny Temže pne,

v ponurých dumách Asra smutně stála,

a její snové byly tmavší

těch budov, jimiž poset levý břeh,

jenž chmurný, chmurnější však stíny

vrhají do vln Temže za večera,

když hladinu ozáří světla lodí sterá.

Kol ní se valil zástup dělných mužů, dělných žen,

jenž po lopotné práci denní spěchal

do náručí svých chudých světnic,

kde vítá je, krom lože tvrdého,

vyhaslý krb se skývou chleba,

jež jedinou jest odměnou za práci,

pod jejímž jhem sta mozolí – až vykrvácí!...

Než rychle míjel večer, aby zaměnil se v noc,

a její příchod dýchal rmutným tichem

a chladem nocí na západě.

Ach – jaký chlad vál v Asry bledou tvář!

Toť první noc, již probdít měla

pod nebem širým, kteréž hvězdopusté,

metalo kolem tmu, jak prales stíny husté.

Ó, jaké ledne ticho! Jaké ledné myšlénky

tím ňadrem dmou a mladou hlavou bouří!

Sto trpkých výčitek ze srdce noci

se plazit zdá, jak jedovatý hmyz,

jenž ssaje krev a vraždí tělo.

Leč její duch se bouří, vzpírá, brání, –

myšlénka výčitky, myšlénka ničí pohrdání!

Tak s hlavou nakloněnou patří na dno Temže vln...

A ony sny, jež děsí její mysl,

ty snům se zdají ustupovat,

jež v jaře dětství svého kochala

v záhybech mladistvého srdce.

Ba zdá se jí, jak vracel by se zpátky

ten dětský život luzný avšak – luzně krátký!

I zří zas onen tiše valící se oceán,

na jehož březích snila dny a noci,

buď za jitra, když slunce zlaté

hořící lodí z vod se nořilo,

buď za noci, když světla lodí,

jež do neznámých, lepších světů cílí,

se zdála lunou být, jež po obzoru pílí.

A jeden luzný sen se tisíce zdál budit snův,

jež na pěnitých křídlech obraznosti

se zdály nést ji v říši čarů,

jež plna byla rosy vlaživé

a růží bílých, květů zlatých,

jež samy v její vlas se zdály plésti

za měkké písně o lásce a snech o štěstí!

Však marně zavál vichr, zavál vichr do těch snův

do oněch čarných, čarem dýchajících,

a kolem ono pusté prázdno

se zdálo s prázdnem srdce pojiti

a vytvořilo obraz poušti,

jíž prostor neobsáhlý v sobě hostí

na místo pestrých květů – množství lidských kostí.

I mnila Asra onou pouští brát se nesmírnou,

tak nepoznána, sama, opuštěna,

za společnici majíc pouze

tu nejbědnějších ze všech společnic,

jež nazývá se hlad a žízeň,

až vysílena k smrti klesla – mřela...

Vichr se zdvih’ a – přes ni mračna písku spěla...

Tak snové rozvlaní děsili Asry obraznosť,

když ho v zimničném rozechvění citův

ucítila, jak cizí ruka

se jemně dotkla rámě jejího

za sladkých slov a sladké řeči.

I zachvěla se Asra jako třtina,

neb kolem přepusto a noc jest nehostinná.

Leč onen bázně cit v cit důvěry se změnil,

když její plaché oko spočinulo

na tváři cizincově, kteráž

se zdála dýchat čistým přátelstvím.

I dodala si srdce Asra,

a na otázky kladené jí sladce

odpovídala nevinně – jak dítě matce.

I jala prostými se slovy líčit žaly své:

Jak opustila dům zámožné tety,

by v světě širokém a velkém

si vydělala vlastní silou chléb,

jenž z milosti jí bylo jísti

za doprovázky bezcitného lání,

jež vzalo počátek, jak vzešlo slunce ranní.

A dále líčiti se jala, žaly přítomné,

a její hlas tak zvláštní nabyl barvy,

když z úst jí vyšla ona slova,

jež bez přístřeší tráví první noc,

že bez peněz a opuštěna

ve středu pouště... avšak ztichla náhle:

na místo slov jen bylo slyšet vzdechy táhlé...

Však brzy po té zjasnila se její bledá tvář,

a její rty zdál lehký úsměv vroubit,

s nichž slova spět se zdála vděků...

Ó jaký obrat v srdce hlubinách!

neb ona, kteráž opuštěna,

jak jenom lidská bytosť může býti,

teď našla srdce lidské, kteréž s jejím cítí.

Ó jaká radosť, jaký pocit blaha nezměrný,

když uslyšela se rtů neznámého

ta slova k nepopsání milá,

že poskytne jí teplé přístřeší,

a otecky že postará se o ni.

I neváhala Asra ani chvíli

a zavěšena v rámě – sítí ulic pílí...

Toť život – pravda. Teď se zdá, že vše je ztraceno

a chvíli po té, vítězstvím jest ztráta!

Jak zvláštní jesti lidské nitro,

jak harmonie věčně měnivá!

Tu žalem lká a v žalech hyne,

a tady opět doufá, věří sladce...

Ó v pravdě, život náš jest stálá modulace!

Leč tak jsou utvořena nitra – nitro Asry též.

Před chvílí svět jí zdál se býti pouští,

a nyní rájem zdát se jeví,

jenž pln je květů – květů bohatých,

a v každém naděje se hostí.

Než vzdáleno jest slunce od měsíce,

však skutečnosť a naděj’ – vzdáleny jsou více!

Než patř! V saloně vyzdobeném vkusem nádherným,

ve křesle měkkém, Asra zdá si hovět,

a plameny, jež v krbu živě

si zdají vésti, rozpalují její tvář,

jež růží vnadnou červená se;

ba zdá se, jak by její zjev, ten lepotvárný,

byl býval přenesen v kraj nadpozemský čarný.

Jak změna potěšná! Z ulice chladné, přepusté,

do síně nádherné a vytopené,

kde štědrá ruka hostitele

by snesla k našim nohám oblak modř

na paprscích zlatého slunce;

však často naše srdce citem změklá,

později uzří v paprscích těch jiskry z pekla!...

Čas pílil přerychle a spánek šeřil Asry zor,

a její hlava skláněla se vnadně

na lehce vlnící se ňadro.

Jak luzný obraz, mladou dívku zřít,

jež ve snů klesá čarnou náruč!...

A obraz ten též zajmouti zdál cele

staršího muže – Asřino to hostitele.

Aj hle! jak jeho tváře, kteréž povráskal již čas,

se zdají hořet – hořet ohněm mládí,

a jeho oko, ono šedé,

jak jiskrou zlověstnou se planout zdá...

A teď, již míří kroky k spící...

již jeho ruka hladí její vlasy...

již líbá čelo to, jež plno vnad a krásy...

Však tu – tu Asra procitne a dlaní bělostnou

přejede ono snivě bledé čelo,

jakoby chtěla zahnat chmury,

jež vrhly stín na její čisté sny.....

I povstane a její oko

tak divoce a plaše rozhlédne se síní, –

a že je s cizím mužem samotna... napadne ji nyní.

Jak myšlénka to příšerná a děsně hrozivá!

Však Asra nedbá hrůzy té a vzchopí

veškeré síly, kteréž v žilách

se zdají stydnout v led a již – již žene se

ke vchodu... dvéře rozbouchne... a

vichřicí zdá se tmavou chodbou nésti,

však za ní on tu – za ní se zaťatou pěstí...

A v tom – tu slyšet její hlas – hlas bolně znící tak,

a řadu slov – slov zmatených to řadu,

jež bezvýsledně odráží se

od stěn, jež potaženy noční tmou...

Než patř: tu rozlétnou se dvéře,

a Asra, dítě o pomoc to úpějící,

se ocitne – jsouc vykopnuta – na ulici!...

Tak leží zde, na kamenech těch chladných, studených,

a burně zdá se vlnit její ňadro,

z nějž vzdechy přetěžké se derou...

Tak leží zde – jeť Asra v bezvědomí,

a noční vánek chladí její čelo,

na němž se vlas, v nějž dýše noc, přelehce zvedá...

Tam na nebesku luny tvář – zde Asry tvář sní bledá...