Noc se dívá do okna mi...

Noc se dívá do okna mi,

nemohu, má duše, spát;

měsíc ven mne z jizby mámí –

pojď, mé dítě, půjdem sami

bílých snění do zahrad!

K hlavě mé skloň čisté čelo,

na Tvém srdci ruka má –

co se smutkem u nás chvělo,

šípem v hrudi rezivělo,

ve tmě zmizí za náma.

Ticho noci všecko smíří:

hněv, ni zášť, ni prokletí

duší našich nerozvíří –

na peruti netopýří

smutek od nás odletí.

Ve měsíce rozšeření,

ve snech lásky, dítě mé,

tichým štěstím naplněni,

prozářeni, rozjasněni –

v jednu bytost splyneme.