Noc svatojanská.

Hoj, ty noci svatojanská,

plná kouzel, plná bájí,

jakéže to svůdné písně

lesní panny naříkají?

Jakéže to po návrších

zlatosmavé ohně hoří,

a ty hvězdy po blankytě

jak světýlka na pomoří?

Hoj, co šumí potok třpytný,

co to šepce borek stinný?

A co dneska divokrásně

rozkvétají kapradiny?

Hle, nad řekou mlha bílá

jako závoj stříbrotkaný,

nad vlnami mlhou bílou

míhají se vodní panny.

Zavři oči, hochu bledý –

zavede tě božská vnada,

omámí ti srdce v těle,

zahyne ti duška mladá!

Hoj, teď mlha řidne, mizí –

pravda-li to nebo klamy:

och, jaký to bujný tanec

rozproudil se nad vlnami?

Jak ty nožky rychloletné

zlehka vln se dotýkají,

jak ty ruce sněhobílé

toužebně se napínají!

Jaká touha každé panně,

jaká vášeň sálá z očí!

Jaké ze rtů víno plane,

jaká růže ve vrkoči!

A ta šíje sněžná, svůdná

jakým kouzlem hocha táhne!

Nevrátí se, třeba věděl,

že jí nikdy nedosáhne.

Kdo ji spatří, neodolá!

V náruč pad’ jí s tichým stenem,

zavřela se nad svedeným

jako voda nad kamenem...

Živo v háji, živo v borku,

každý stromek svou si šumí –

bez kouzla mu, bez pomoci

mladé srdce porozumí!

Živo v háji, živo v borku.

každou trávku, květy, broučky

jako by těm horským vílám

borek chystal za kloboučky!

A ten potok sladkodumný

tajemné dnes zkazky zurčí –

pusťte vínky, švarné děvy,

vyzvídejte, co vám určí!

Hoj, což vínky ladně plynou,

veselo se v dálku plaví!

Hledí děvy, s bázní hledí,

nikde-li se nezastaví.

Zatím hoši v borku slídí,

pak to šustí náhle z křoví:

a ten dívčí poplach, útěk

nikdo v světě nevypoví!

Ještě svaté ohně září,

ještě nosí potok vínky,

a to srdce z mládí střádá

čarovné si upomínky!

Často celé noci probdí,

často ty své hory zkrouží,

a po mnohé krásné chvilce

dojemně se rozetouží.

Však jak slunce z hor se vrací,

umkne sny své v zlatou schránku,

uschová ji ve svém nitru

a klíč od ní do červánků.