NOC TMAVÁ, TESKNÉ ECHO –

Noc tmavá, teskné echo skal.

Stesk v srdci, duše bez radosti...

V takových chvílích kdys jsi psal

své skizzy mladé zoufalosti.

Je nyní směšno dívat se,

a přece vše to k smrti jímá.

Blouznivé improvisace,

s očima dítě vášnivýma.

Volaje všechny příšery,

ten, který blasfemie říká,

tak modlil se kdys Alferi,

tak zněly verše Kouzelníka.

Přál bych si staré gesto mít

a starou bolest mladé duše.

Ale tam dole zrádný klid,

vše střízlivo a jde tak hluše.

Děs ve tvých očích, v srdci děs –

my trhali jsme v smutku togu.

Jaký to truchlý dojem dnes,

tesklivý dojem epilogů?

Van větru prudce krajem táh’.

Epilog? Tedy konec děje?

– Já slyším, kterak po skalách

se echo potměšile směje – –