noc touhy

dvacátá třetí na věži kdes bije,

zavrčí auto ještě v ulici.

chtěl bych jí trhat bílé kamelie,

v skleníku spícím vázat kytici.

a šumí ticho červencové noci,

sednice stará praská ze spaní.

ach, v sadě pro ni hrozny trhat moci,

když měsíc všednost stříbrem vyhání.

noc pokojná tu idylicky voní

i venkovem i maloměšťáctvím.

leč zapřáhl bych čtvero bílých koní

a šlechticky jel pro ni městem tím.

setřela slzy srdci raněnému,

jež před spaním teď blouzní vděčností.

a ráno poletí vstříc štěstí svému,

své bolestné a křehké radosti.