NOC TŘETÍ.

Jak jsem tě miloval – jak sladce kochal v srdci svém!

Však dnes... ká změna dělí srdce naše!

V tvém mrtvý klid – v mém bouře divá;

v tvém věčný mír – v mém žal a bol a pláč! –

Ó Asro má, ach, drahá Asro,

tvá bytosť dosáhla již palmy míru,

leč mně jest jíti dál – dál... osamocen ve všemíru!

Sám jíti, nikým nepoznán, toť trpký los je můj!

Než, co že dím? – Že los můj trpkým losem?...

Ach není trpký, sladký los to,

neb mezitím, co současníkův sbor

se na vavřínech slávy sloní,

já stojím sám – mně Parnas loukou zdá se,

na níž tak ladně bučí brav a na trávě se pase.

Jak hrdý, vznešený to pojem býti v světě sám!

Sám státi se svou duší, se svou myslí,

sám v srdci vlastním úkoj hledat

a v duši své mít vlastní metu – cíl!

O studujte si esthetiky

a směšné „-ismy“, školské slabikáře,

já dále budu číst – číst ze přírody božské tváře!

Mou mysl nesvedou ty vaše hříčky básnické,

neb jsou to rýmovaná blahopřání,

jež slouží pro zábavu dětem.

Však, bratři dobří, rýmujte jen dál

a pište, seč vám stačí síly:

ve spaní, ve snech, v bdění, slovem, vždycky,

nechť v Čechách zkvete, ne-li umění, tož obchod papírnický!

Má vlasť, ta velebná a krásná, avšak nešťastná,

té potřebí jest pravých apoštolů,

jíž dovedli by mrtvé krásno,

jež v její nitra hloubi ještě spí,

zas do života budit zpěvem,

však zpěv ten musí k srdci jít a duší chvěti,

ne rýmem klinkati, jenž pro malé jest děti!

Ó vlasti má, ty, kteréž volnosť byla ideálem

od věků pradávných a nepamětných,

ty roditelko bohatýrů,

již za tvá práva vrhali se v boj

a nešetřili čacké krve,

zas přijde čas, čas pravdy, práce, krásy,

my psáti budem míň, však myslit víc – a myšlénky nás spasí!

Ó jistě, bratři, zdravější nám v dálce kyne čas,

tam v dálce krasší vidím doby!

Slov méně budem v ústech míti,

však v srdci našem pravdy bude víc,

my méně budem „Na zdar!“ „Sláva!“ volat,

než bratr bratra více ctíti bude,

neb láska vzájemná – ta obrodí to české srdce chudé!...

Ach, jaká mračna myšlének mou duší burácí.

co v srdci bolestného nepokoje,

zde nad mrtvolou tvou, ó Asro!...

Má mysl v minulý se noří čas,

kdy ve tvém oku život planul

a na tvých rtech se slova lásky chvěla,

kdy líbal jsem tvé rty a úběl tvého čela!

Leč jaká nevýslovná bolesť svírá nitro mé,

pomním-li doby oné, když jsme prvně,

ó Asro, setkali se spolu!

Tvé oko dýkou protklo srdce mé,

mé srdce láskou krvácelo.

Ty’s vsila v duši moji citů moře...

Já miloval tě ohněm – ohněm ranní zoře!

A dále, v zpomínkách-li bloudím, tu tě, Asro zřím

jak ruka tvá mě k ňadru tiskne sladce,

a slyším hlasu tvého hudbu,

jež v duši moji šepce lásky zpěv...

Však teď – teď mrtvou zřím tě tady,

tvé oko zhaslé jest – tvé rety sinné,

leč moje srdce bouří dál a rmutem hyne!

Dnes naposledy bdím, ó Asro, u tvé mrtvoly!

Až vzejde ráno, – truchle zavzní zvony,

a já – já za tvou rakví půjdu,

ó Asro – za tvou rakví půjdu sám!

Sám budu lkát – sám budu želet,

neb nejlíp rozuměl jsem duši tvojí,

než kdo však žaly mé, o Asro, nyní skojí?...

Však hle, mně zdá se, jakby mrtvá ruka Asřina

mně hrozila... Ó ztiš se, sladce dřímej!

Já nezjevím již ani slova; –

vše další zpěv můj v mlhu zahalí...

Má vlastní smrť – ta další zjeví – – –

Noc rychle prchá, v brzku vzejde slunce ranní.

Ó duše, vnoř se v závěrečné rozjímání!

Na prahu života, když stál jsem roznícen jsa sny,

kruh nekonečný zjevil se mým zrakům,

a v kruhu onom zřel jsem hvězdy,

zřel slunce jsem a lunu čarovnou,

a se čtyř světa stran jsem slyšel

nápěvy o lásce a štěstí zníti,

a kam můj dozřel hled – tam samé bylo kvítí...

Ó dobo mládí, dobo nadšení, ó, dobo snův!

Dnes jinak svět se zraku mému jeví...

Ten kruh, jenž nekonečným zdál se,

jenž značil žití mého hranici,

ten kruh se denně úží, svírá

a moje srdce v jeho spárech hyne.

Den plyne po dni – kruh se blíž a těsněj’ vine!

Mé srdce krvácí pod tlakem kruhu-osudu!

Však čím jest srdce mé, čím mé jsou boly

oproti milionům srdcí,

jež se srdcem mým krvácejí též!

Ó běda! pohlednu-li vůkol,

tu zástupy zřím kolem sebe mříti,

než marně hledám těch, již soustrasť s nimi cítí!

Svět široširý jeví se mi pln být tyranů,

na jejichž rukou krev lpí milionů,

krev milionů vetchých dětí,

krev milionů vysílených žen,

krev milionů chorých mužů,

však marně k nebi jejich spějí vzdechy:

jim souzeno jest mřít a hynout bez útěchy!

Leč hle, již vidím stoupat k nebi nevinou tu krev,

a krev ta zdá se barvit obzor všechen,

krev ona zdá se hvězdy barvit,

krev ona zdá se luny barvit tvář,

i moře krví zdá se pěnit:

tvář země plna zaťatých je pěstí,

jež hroznou pomstu tyranii věstí!

Ó tyrané, vy prostí srdce, prostí citů všech,

jak můžete s tak ledným klidem patřit

na miliony mroucích duší,

jimž srdce drtí vaše hříšná moc?...

Ó zakryjte své mrzké tváře,

ó zakryjte své krvelačné zraky –:

tam na nebesku bouře již – již táhnou mraky!

Již zřím, jak miliony týčí prapor krvavý

ku hvězdám nebeským, jež krví rdí se,

již slyším nápěv písně burné,

jež všechna srdce v krutý volá boj,

již vidím krev, jak proudem teče

a v krvi té zřím vaše žezla plouti

i vaši moc, jež na dno pekelné se hroutí!

Já vidím vaše chrámy, vaše modly titěrné,

kterýmiž ve tmách drželi jste lidstvo,

jež místo štěstí, blaha, lásky,

nám v úděl skytly peklo na zemi,

ten všechen brak se v propasť řítí,

ve propasť bezměrnou a hlubou spěje –:

zem otvírá svá ústa – jícen pekla vstříc vám zeje!

Zřím ku hvězdám se pnouti horu z lebek tyranův,

zřím ku hvězdám se pnouti hory kostí,

jež příštím věkům hlásat budou

o nízkém pádu nízkých tyranův. –

Ó čnětež k hvězdám, čnětež k slunci,

věštěte příštím časům, nové době,

jak hrozný, bídný pád jste přichystali sobě!

O běda vám, dnes člověk procitá již z hlubých snův!

Dnes člověk probouzí se ku vědomí

a teprv nyní jasně patří,

v jaké to spouště vychován byl lží!...

Prokletou spoustou lží jest zákon,

pod jehož tíhou miliony chřadnou,

leč prohlíží již člověk nauku tu zrádnou!

Patř vůkol – rozhlédni se kol po tváři přírody!

Co patříš? – Patříš mír a harmonii.

Zář slunce svítí všemu tvorstvu,

hvězd světy krášlí všemu tvorstvu sny

a niva všechněm skytá květy,

a pole vydává všem hojnosť chleba,

nač tedy lakoty a bojů jesti třeba?

Pod drahým šatem lordů, knížat, hrabat, velmožů

přec totéž srdce bije – srdce vetché,

jak pod žebráka vetchým šatem.

A sejmi s lorda jeho drahý šat

a se žebráka sejmi hadry

a shledáš, rozdílu že tady není:

šat lidi v lordy – hadry v luzu lidi mění!

Po mravu divochů, po vkusu nízkých divochů

dnes člověk odívá se v pestré cáry

a zlaté trety na se věsí

a v hedbáví svou halí nahotu,

by divým vkusem svým se lišil

od bratří svých, jež prosté hadry kryjí,

by stajil pravdu tu, že z hadrů lordi tyjí!

Lid chudý v potu tváři lopotí se, strádá, mře

a v bídě rodí se a v bídě hyne,

prost soucitu, prost lásky bližních,

až posléz jako zvíře klesá v hrob,

zatím co vaše líné údy

si na kobercích drahých hoví tiše,

leč z koberců těch krev se kouří do hvězd říše!

Vy zpíjíte se krví žebrákův a čistých žen,

než ona krev dnes vaší krve žádá!

Dál nechce člověk v bídě hynout,

dál nechce člověk úpět v otroctví!

Bylť člověk Bohem volným stvořen

a volnosť odvěké jest jeho přání –

ó slyš – slyš ropot děl a rachot zbraní!

„Krev žádá krev!“ – tak slyším volat miliony úst...

Po nebes báni vidím voje mraků

se valit burným oceánem;

hvězd světy mizí, slunce mizí tvář

a země povrch v tmách se ztrácí,

v tmách příšerných za divé bouře zvuku,

za divé bouře z děl – za ryku jízdných pluků!

Hor nebetyčných tlumy slyším v bezdno řítit se

skal světy slyším klesat na dno moře

a z úhlů světa vanou vichry,

jež zdají pět se chorál pohřební,

pohřební žalm mrtvému lidstvu,

jež v chladnou náruč kleslo smrti bědné – –

Svět obestřen jest tmou – na nebi ani hvězdy jedné...

Ten obraz příšerný obrazem jesti příštích dnův!

Leč ponořím-li oko svoje dále,

dál do budoucna příštích časů,

tu krasší obraz tane myslí mou:

Zřím jaré davy volných lidí,

a se rtů žen a se rtů zdravých dětí

již píseň volnosti ku hvězdám slyším spěti.

Svět prost jest tyranův, prost žalářův a kletých pout!

Po zbrani válečné již není tuchy

a člověk nemusí se chvěti,

že volnosť slova zraní břitký meč,

že žalář ztají volné písně!...

Teď milionům volně nitro dme se,

neb jeden zákon projal všechna srdce: Milujme se!

Ó písni má, spěj po nivách, lesích, hájích spěj,

a přeleť burné, valné vlny moře

a hlásej všechněm bratřím drahým,

že vzešla doba volné svobody,

že zlomen rudý prapor bojů!

Ó hlásej mír a hlásej rovnosť lidu

a pak se k hvězdám vznes – a tam pak dumej v klidu! – –

Patř, duše má: tma noci ustupuje světlu dne...

Již dosnila jsi sny a dumy svoje,

již dobděla jsi u mrtvoly

té drahé bytosti, jež mysl tvou

do sladkých snův zapředla lásky,

do sladkých snův a tisícerých bolů...

Ó zlíbej bytosť tu a – rozlučte se spolu! – –

Ó lásko, květe nejpestřejší, hvězdo nejkrašší,

ty ozařuješ naše temná srdce

a dáváš nahlédnouti duši

do tajemného nitra vesmíru,

do velebného nitra Boha,

ty vedeš k poznání neb luštíš taje,

ty člověka zas vedeš zpět v říš ztraceného ráje.

Ty všemu vládneš, všemu dáváš vznik a vzruch a květ,

ty květu dáváš vzrůst a květu vůni,

ty z hrdel ptactva kouzlíš zpěvy

a v srdci lidském nítíš dobra cit,

ty všechno objímáš a líbáš,

ty’s sluncem, které všemu tvorstvu svítí,

ty’s Bůh, jenž žije v nás a s námi bolesť cítí!

Na lásky výsluní výš člověk bude vstoupati,

výš k ideálu krásy, dobra bude spěti,

neb láska, rozvaděné lidstvo

i rozvaděné bratří zástupy

usmíří v harmonický celek.

Hle! rozpory a zlo se v niveč tříští – – –

Buď pozdraveno lidstvo – lidstvo doby příští!