NOC U DĚŤÁTKA

Ten prchlý čas jak melodie měkká,

jak vody šum, jenž do temnoty vtéká,

mně hlavou věje,

sny všecky v nivec obráceny tlejí

a doba smývá, jak je právo její,

ty živé děje.

Zřím ve snu schvěle jako pastel hebký

sám sebe chýlit ztichle u kolébky

nad děckem malým,

v mém srdci svato, podivno a sladko,

spí potichounku moje nemluvňátko,

jež láskou halím.

Cvak hodin suchý délku noci krátí,

pár hvězdic v kosmu vidím třepetati,

zřít bludně z mračen,

svět celý v noci samotou a hluší

až od základu v tajemné své duši

je přejinačen.

A člověk, sám-li, též je všecek jiný,

jsou bratry jemu tajemstva a stíny,

jichž neznal ve dne,

a v meditaci duše jeho pustá

se vnitřní mocí oživí a vzrůstá

a křídla zvedne.

V té tichosti jsme s děťátkem mým sami,

jak oceán noc kyne prostorami,

jejž příliv zvedá,

a dýše zdlouha, pokojně a zdravě

v té noční šíři, hlubině a slávě

má dcerka bledá.

Nic nerozčeří mrtvé tůně spaní,

dvé drobných, bílých sevřeno je dlaní,

dvé kleslo víček,

mé oči smutným pohledem se chýlí,

tím spánkem vzdálen ode mne je chvíli

můj andělíček.

Jen sám. A noc. A hodiny, jež bijí.

Já příští život v duchu nyní žiji

a děje příští.

Zda mocnost, která předurčením slove,

mi vzdušné moje zámky křišťálové

kdys neroztříští?

Co praví vědmy u hlav děcka dlící?

„Dospěje v ženu.“ V ženu mučenici.

Osud tak svědčí.

Zaplane, zvadne, ovoce své vydá,

protkne jí srdce duchovní bída

sedmero meči.

Tak jako jabloň rozpučí skvěle,

rozžhaví vášeň v hebkém svém těle,

vyšumí, vzkypí,

s rozkoší prvou trpět už začne,

roznese větve touhy své lačné

v korunu lípy.

Okusí klamu. S hořkostí shlédne,

kterak květ zesiná, v žehu svém zbledne

urván a smeten.

Jednou jen v žití rodí se smavý,

tolikéž jednou, skloniv své hlavy,

umírá květen.

Udeří bouře, výhně a parna;

„Marna je vesna, láska je marna!“

šepce hlas vědmy.

Sedmero mečů k srdci se zvedá,

s jistotou vraždí, dceruško bledá,

každý z těch sedmi!

Co bude dále? Hořkost a zrada!

Zahřeje dítě tvé na prsou hada,

napojí krví.

Kdo květ ten promarnil, pustil ho z hlavy,

to bude druhý meč neméně dravý,

nežli byl prvý.

Pohanou, nevěrou kalené zbraně

vnoří se do srdce po každé straně

z boku i čela.

Nižádnou z bolestí, nižádný z bolů

vědma, jež bděla tu za noci spolu,

nezamlčela.

Hlavu jsem pozvedl. Není zde vědmy.

Kde je meč nejkrutší, konečný, sedmý,

mnohokrát klaný?

Spánek je směsicí smrti a síly.

Hodiny míjely, do noci bily

tak jako hrany.