Noc už prchá – u sítiny

Noc už prchá – u sítiny

racek hledí v lesní tmáň –

mezi kmeny už se šeří –

pták si čechrá zobem peří,

vznáší se a letí v pláň.

Proč jsi přišel divný ptáku

z jižních břehů v sever náš?

znáš ty moře zbojnou pěnu,

bouř když kvačí, na stěženu

vodní hlídku držíváš.

Mlčení tvé plné smutku

co chce věštit? příboj snad?

ach už tamo mlhy šedé

v kukli večernice vede

blíž a blíže odevšad.

V také bouři ploulo druhdy

srdce mé, jak hrdá loď;

přišly vlny, krev mi stydla,

osud velel u kormidla:

přítěž slzí v jícen hoď!

Pyšné lodě bouře drtí,

nuž do člunku k veslu skoč,

v hračku tu bouř neopře se,

volně tebe jenom snese

u přístavu na úboč.

Zůstal jsem – loď pohlcena

děsnou moře kotlinou;

aj, proč v ruce tisknu hlavu?

vědělť jsem, že do přístavu

člunky lehčej doplynou.