NOC V ALPÁCH.

V měsíčném světle modrají se hory.

U okna sedím, rozteskněn a chorý.

Vzbouřené nervy noční vánek hladí,

odněkud z dálky mluví ke mně mládí.

A já bych věděl rád, zda pravdou je to všecko,

co v pohádkách jsem četl jako děcko.

Zda tam v těch horách, jež se ve tmě kryjí,

bytosti jiné, nežli my jsme, žijí.

U černých jezírek zda při měsíci

zřít možno je rusalky tancující.

Pod staletými kořeny stromů

zda-li tam národ přebývá gnomů.

Zda čarodějky tam v skalní sluji

nápoje lásky připravují,

ve skalní sluji, kam na táčky míří

hadi a sovy a netopýři.

Na křižovatkách, kde šero se snáší,

zda-li tam v dobách půlnočních straší.

A kde se ponuré srázy mračí,

zda na lup svůj číhá plémě dračí.

A v zbořeném hradě nad skalní strží

zda obři tam princeznu v zajetí drží.

Zda letí tam vzduchem duchů jízda,

vichřice nářek v horách když hvízdá!

A jak sny předu, rozteskněn a chorý,

v měsíčném světle modrají se hory.

Hlas mládí marně mluví ke mně z dáli,

pohádky, které čet’ jsem, všecky lhaly.

Rusalky umřely. Nikdo z lidí

nikdy a nikde už jich neuvidí.

Zmizeli skřítkové. Život lidský

smutný je tak a prosaický.

Nápoje lásky pozbyly už síly,

všednost a kultura jen lidstvu zbyly.

Pohádky nechce nikdo čísti,

všichni lidé jsou realisti.

Strašidel jízdu nezříš letět vzduchem

a marně hledal bys, co nazvati lze duchem.