NOC V DUŠI.

A už je ticho. Ani hles

se z hlediště sem nezanes,

že smutno je i tobě,

a tu teprve procitnou

a hnou se tužbou ješitnou

i šaty v garderobě.

A domluví se, zateskní

ta roucha mdlá i groteskní

i opustí své skříně,

tu chodí černou dvoranou

a třásně jejich zavanou

po mošusu a víně.

Jen vítr takřka neznalý

se do jich cípů zahalí

a mizí v gázu řídkém,

a v kyvu téměř zdánlivém

jen pohne trochu tkanivem,

tu rukávem, tu lýtkem.

Ta jejich mluva tajená,

jež příliš mnoho znamená,

má trochu smutný přídech,

v nich lítost, zdá se, přebývá,

jež chví se jako tětiva

tak jako v živých lidech.

Co první vyjde ze skříně

se rdíc a bělíc nevinně,

jsou Marketčiny šaty.

Jen jeden divák z desíti

v té chůzi bolest necítí

a smutek vrchovatý.

A šatečky ty na chvíli

se ku Faustovým nachýlí

jak hlava rozesnilá

a krajky jich se povznesou

se přirozenou noblesou,

kde dřív as ňadra byla.

Však maska Fausta mrzutá,

ta na věšáku nedutá

a míjí slova vroucí,

že člověk cítí v chvíli té

své srdce ležet ubité,

neb neslyší je tlouci.

To lepší se být podobá

ta situace pro oba,

jež ran se nedotýká!

Tím znechutí se pokusy

a Faust se nutit nemusí

do pósy urputníka.

Až ve hlubině šatníku

ruch jímá plavou tuniku

a jemné vlny dělá

a žena krásně zločinná

tvé srdce jitřit počíná,

jež roucho ono měla.

Ta říza liší podstatně

se od všech, jež jdou po šatně,

že hořekovat nechce.

Eh, Lukrecie zkušená,

je hrdlička i hyéna,

jež usmrcuje lehce.

K ní jako pendant veliký

pak vysílají šatníky

svou Orleanskou pannu,

jež praví: dřív, či později,

když neumdlím v své naději,

se mučennicí stanu!

I bude známo, cožkoli

se dotýká mé mrtvoly

i skutkové mí hrozní

a interesu domohu

se na zemi i na bohu

já svatá kuriósní.

Pak ještě jeden dívčí šat

po sále jal se smuten vlát

a blouznit s mužským stínem,

což budí vážné obavy

pro pobouření pohlaví

na oddělení jiném.

Šat Julie. O jaký žel

to z její klína vyhlížel

a z její boků dutých!

O jaká hloubka milosti

nás dráždí u těch bytostí

od smrti zakřiknutých!

To proti tomu jiný klid

je možno vsát a uchopit

na oddělení druhém,

kde visí mužské obleky

tak promíchány bezděky

tím oním dobrodruhem!

Ten klid tak draho přijatý

je přenešen i na šaty

a není vtělen slovy.

Jen o dva v řadě hřebíky

je vzdálen Jago veliký

od masky Othellovy.

Zas o dva, o tři nejvýše

je dlouhé roucho Ježíše

jen zřídka ku hrám vzato

a že by v tom kdy život byl

a krve hlas a souhra žil,

je těžko myslet na to.

Neb naše duše ubohá,

ta těžko myslí na boha,

kde ensemble je světský.

Jen rty nám prázdně šelestí,

ty kotvo svatá v neštěstí,

o, spas ty duše všecky!

Ať žili už, či nežili

pro pastvu duše na chvíli

jen z fantasie vzaty,

když nitro v nocech krvácí

v těch temnotách a stagnaci,

o, svatý, svatý, svatý!...