NOC V KRUMLOVĚ.

V Krumlově pod hradem, vzpomínám dnes,

nemoh’ jsem usnouti v půlnoční čas,

sotva že spánek mi na víčka kles’,

vzbudil mne hodin vždy dunící hlas.

Měsíc plál v úplňku, modrý se lil

přes štíty zubaté, přes křivky střech,

z hluboka řeky zněl šumot a kvil,

hodin hlas chvěl se tak ve starých zdech.

Bylo mi, jakoby z přelétlých let

zbyl tu v nich jediný domácí zvuk,

po rodu vymřelém, který tu kvet’,

po dědech, které už zapírá vnuk.

Ostatní zapadlo, zapadlo v rum,

na hradě – není, ach, naše to krev,

pod hradem cizota, hlahol a šum,

mluvy kde domácí tratí se zpěv.

Vy, již tam ve chrámě dřímete sen

pod tvrdým kamenem, růže kde znak,

jistě, když zbudí vás některý den,

rádi zas k novým snům přimknete zrak!

Co jen v těch hodinách, co jen to jest,

co mě tak dojímá zase a zas?

Je to v nich výčitka? pohádka? zvěst?

anebo povel to: Vstaňte, je čas!?

V Krumlově pod hradem nedala spát

hodin mi dunivých tajemná moc,

ale když usnul jsem, snil jsem a rád

o růžích, o růžích po celou noc.