Noc v lese.

Klid noci divně, příšerně tě jímá,

vzduch pln je stínů, jež se matně chvějí,

a hluchá země pod nohama tvýma

je hnízdem mrtvých, hrob je lůno její.

Cos neznámého k zoufalství tě dráždí,

v před klopytáš a zpátky tě to volá,

nač pomyslíš, strach zachytí to, vraždí,

ty klesáš k zemi uštván, mrtev zpola.

A hrůzyplně svítí luna bledá,

strach tobě v šiji jako balvan sedá,

chceš k životu a zdáš se hynout smrtí.

Tvá cesta náhle roste do daleka,

houf chimer v cestu vybíhá ti, štěká, –

a v šiji vlastní svědomí tě škrtí.