Noc v lese.

K zemi noc sklání se v závojích páry,

hvězdami protkává černý svůj šat,

každý strom v báječné mění se tvary,

v trávě a lupení šelest a chvat.

Po mechu hebounkém tiše tma stoupá,

stulí se v křoviny neb sluje skal,

obraznost má se tam na větvi houpá,

mihne se, zastaví, kývne mi dál.

A jak jdu pomalu řasou a mechem,

strom snů a vzpomínek v srdci mém zkvet,

slyš! v jeho stínu zní čarovným echem

báje a vzpomínky mladistvých let.

U stezky bílý had v měsíce svitu,

se zlatou korunou v kotouč se svil,

v kapradí světlošky v měnivém třpytu,

jak perly letací v závojích vil.

A čím dál oko mé v soumraku bádá,

tím stínů plnější, tmavší jest les,

z dutiny javoru skočí dryada,

a kasá suknice v kouzelný ples.

Každý strom oživne, bor dříve němý

jeden zpěv, jeden ples, jediný šum,

v srdci tvém láska zní strunami všemi,

odolej, můžeš-li, touze a snům!

Bože můj, kam jen mne obraznost nesla,

teď se mi ztratila! – co bez ní jsem?

V tom ona se smíchem v srdce mi klesla,

a s novou písní se ukryla v něm.