Noc vlahá byla, láskou stopena,

Noc vlahá byla, láskou stopena,

jak zádumčivá hudba Chopina,

jak smutný, touhou neobsáhlý vzdech,

jenž na klávesách zazní v akkordech.

A v srdcích byly struny napjaty,

a tichou nocí snily akáty,

a píseň táhla k bílým nebesům,

tak sladká, drahá milujícím rtům...

A země spala, nocí zrosena,

a tiše stála luka skosená,

a jasným pruhem měsíc do vod pad’,

když ruku v ruce šli jste spolu v sad...

Tak šťastni šli jste v bílé údolí...

Má duše vzdychla: „Vždyť to nebolí!“ –

a přece z hloubi mého srdce kdes

se teskný povzdech nesl do nebes...