NOC.

Měsíc úzkým srpem svítí,

na vodách se matně třpytí,

noc jest průzračná a bledá,

vlna za vlnou se spěšně zvedá –

Aj, tu náhle mlha vstala,

nad mořem se rozlévala,

vlny skryla, níž se snesla,

výčitkou a hrozbou na ně sklesla:

„Jsem příkrovem, jenž rozestírá

svůj těžký záhyb dál a dál,

jsem poutem, které vlny svírá,

jsem stínem, který z moře vstal.

Svou ruku vlnám na rty kladu

a šept umlčím všeliký,

když rozčechrám svou šedou bradu –

jeť moře hřbitov veliký.

Co zhasínajícího lesku

mé vlhké zraky viděly,

co vzdechů a co marných stesků

mé plaché stíny slyšely,

když pohlížely oči mroucí

v noc černou kmitem šílení,

když ztrácelo se v bouři řvoucí

rtů lidských matné kvílení!

Loď v náruči se moře zmítá,

zlou saní vlna vypne se

a bludný koráb vztekem spitá

na strmou horu vynese,

by hned jej bleskem střemhlav svrhla,

že zatočí se v dolině

jak kámen, který bouře strhla,

se zakutálí v kotlině.

Pad’ stežen s třeskem, praská stěna,

svor za svorem se rozboří,

loď roztříštěná, rozvrácená

se v černý jícen ponoří.

Klín lítých vln se rozevírá

a hltá v děsném zápasu

vše, co se smrti mocí vzpírá

a myslí ještě na spásu,

i bílou ruku, jež se chytá

kdes provazů a lanoví

a v uzel na rychlo je splítá

– klam poslední a bláhový –

i hlavu, jež se jižjiž noří

a v samém smrti zámraku

snad od Boha, jemuž se koří,

přec ještě čeká zázraku...

Již mlčte, šeptající vlny,

jak smíte šplounat, jak se smát?

Váš klín jest hřbitov valný, plný,

a mrtvým dole chce se spát.“

Z šeré mlhy kvapně letí

vlna první, druhá, třetí,

hrůzou všecky tři se třesou,

proudem, letem ke břehu se nesou

a jak v strmou stěnu bijí,

plenou pěn své hlavy kryjí,

táhlým stenem temně lkají –

snad se odpovědí ozývají:

„Jest námi plný mořský klín,

však nejsme vědomy si vin,

vždyť zpěněné a rozbouřené

moc nepoznaná k předu žene.

Nás uchvátí divoký vír

a zvedne vzhůru jako pýr,

že zuřivě se rozpadáme

a dechu sotva popadáme.

Vod rozvířených širá pláň

zná třásti hřívou jako saň,

jak zmije dovede se vzpnouti

a v strmou horu vyšinouti,

jež padajíc vše spřeráží,

co na cestě jí překáží,

a v děsnou propast smrti smete,

co do dráhy se srázné vplete.

Však rozkaz vítr přinese

a sotva s vlnou mine se,

když bouří zlou se na nás vrhá

a tebe, mlho, rve a trhá.

Nás netup v bludu mámivém –

my, vlny, jsme jen kladivem,

jež kdesi tam, kde dál se šedá,

pěst veliká, neznámá zvedá,

by na člověka dopadlo

jak na schystané kovadlo

a jediným divokým rázem

ho srazilo a smetlo na zem.

Jsme lanem, člověk obětí,

jež hyne v lana objetí,

však lano kdosi jiný vrhne,

a kdosi jiný kličku zdrhne.

Jsme nůž, jenž v chvíli rozhodné

mu vřelé srdce probodne –

ta ruka, jež nás všecky svírá,

jest věčnou, nemdlí, neumírá...

Když vichru vztek se přikatí,

jak máme se mu vzpírati,

jak smíme vzdorně vznésti témě?

A přec snad věří děti země,

že vlna moře od věků

jest nepřítelem člověku,

že necitně, ba plna chlouby

snad raduje se z jeho zhouby – “

Lehounce se vítr zvedá:

„Proč mne káráš, vlno bledá,

v neprozíravosti slepé?“

Roste valem, pružným křídlem tepe,

k vlnám se a k mlze kloní,

po skalách se divě honí,

k bučinám se hustým nese,

aby stěžoval si stromům v lese:

„Jsem poslem neúnavným, který letí

a neumdlévá ve svém ostrém běhu,

by vyhledával rozptýlené děti,

na křídlech svých k nim nesa lásky něhu.

Kdo vyslal mne, je všecky k sobě chvátí

svým srdcem velkým, vznešeným a žhavým –

jak smí kdo z dětí sobě naříkati,

když v touze své je snad i nedočkavým?

Les, moře, hvězdy, člověk – obraz síly –

jste všichni stejně dílem jeho rukou,

vím nejlépe, že stále k vám se chýlí,

ať blahem radosti, ať drsnou mukou.

Jsem dechem jeho, jenž vál na počátku,

když země vznořila se z vod a stínů,

když člověk vstal a šel, by drahou zmatků

se vracel zas do bezpečného klínu.

Vždy láskou starostlivou nedoměrnou

mé křídlo do všech krajů světa vniká,

ač někdy plášť můj vlaje řasou černou,

a dech můj žalujícím stenem vzlyká.

Já čechrám žito deštěm rozmočené,

a když je sucho nekonečné souží,

má peruť mraky a v nich vláhu žene,

lék zázračný, po kterém země touží.

Chmýr vložím v hnízdo, než se vrátí ptáče,

a způsobím, že buk a bříza šumí,

jsem chladem v žáru, a když člověk pláče,

má ruka měkká slzy setřít umí.

Když odvážlivý nové země hledá,

když v dálku oko nepokojné pne se,

já činím, že se vlna moře zvedá,

že bludný koráb k cizím břehům nese.

Keř plných růží rozkolébám zticha

a vnesu vůni v okno rozevřené,

kde sličná dívka sní a láskou vzdychá,

tvář přiklánějíc k ruce podepřené.

A když se v bouři tvrdá skála drtí,

když vytrhnu a vyvrátím peň stromu,

že na člověka padne ranou smrti,

tu prstem jsem, jenž kyne mu: „Pojď domů!“

Když urvu sněžnou smršť, že bílá, nahá

se s těžkým třeskem do údolí valí,

jsem velkou náručí, jež po něm sahá

a v závoj blýskajících hvězd jej halí.

Když dechem mým se vzbouří vlna divá

a vztekle stříká v líce jeho bledé,

jsem rukou, která prach mu s nohou smývá

a bezpečně a jistě dál ho vede,

jsem vůdcem, jenž ho pevně k sobě vine

a nedá v temnotách mu klopýtnouti,

když drahou jde, jež úží se a šine

a za každým se krokem ihned shroutí.

Tam vedu ho, kam duch se stále dívá,

ač odvrací se časem v hrůze živě,

kde časno s nekonečnem v jedno splývá –

Proč naříkal by si, kdo došel dříve?