NOC.

Je tichá noc. I zvon, když s věže bije,

přitlumí hlas a ptačí melodie

juž dávno v hnízdě jsou jen dechem lásky.

Jen chvílí křik a hlahol bujné chásky

zaléhá v ticho temnou ulicí,

i lačný upír, kdesi letící,

se schoulí, zlekán, ku zdi výklenku,

by ticho dál ved’ svoji myšlénku.

Noc klidně bdí a chytá u dveří

si dech a vzdechy těch, kdo nevěří,

že dal ji Bůh, by lidem v denní jed

a v mraznou skráň a duše zášeří

sypala zář a vonný jara květ.

Je pozdní noc. Ó toho veselí,

jež v každou chvíli má svou neděli

a smích svůj tam, kde cit už prázdný je,

a na rány lék noční orgie,

jež ubodá, co den snad nezryje!...

Já nekárám. Leč výš tu v komůrce,

se vetchá ruka shání po kůrce,

již podala by děcku robátku.

A chvící hruď, co sotva tají hlad,

dnes místo spaní jakous pohádku

tam dítěti se snaží povídat. –