NOC.

Nad městem, nad vsí, horami, plání,

čelenku hvězdnou na svojí skráni,

noc se již sklání.

V modro se jako v dáli les halí,

vlnou se velkou přes zemi valí,

přes ples i žaly.

Všecko, co trpí, všecko, co stůně,

vlna ta míru, ticha a vůně

skrývá v svém lůně.

Podobná kouli na lampě mojí,

veliká luna na nebi stojí

mezi hvězd roji.

Snad ji duch světa rozžehl nyní,

aby v té tiché vesmíru síni

bdít mohl při ní.

A tam v té výši jako mně dole

skráň snad mu padá při světlém stole

do dlaně holé.

A co mně rostou sloky a věty,

buduje zticha, žehnán i kletý,

budoucí světy.

Budoucí světy, budoucí země,

ó, kéž mír věčný schýlí se jemně

k nim jako ke mně!