Noc.

Spí krajiny. Pod noci hvězdotkaným

vše odpočívá závojem, svit luny

svým leskem zářícím a zadumaným

v les plný stínů padá, tajné runy

po mezích kreslí, které vůni dýší

z měkkého klínu do nadzemských výší.

Spí krajiny. V mlh modro do daleka

se táhnou pole, černají se lesy,

báj vonným břehům vážně šumí řeka

kdes v dáli v stínů zanikajíc směsi,

kam dohlédneš, vše ve hvězd tone třpytu,

jichž na tisíce září po blankytu.

Spí krajiny. Do dálných zírám plání

v sny zadumán a v duše hloubi mně je,

že vesmír věčný k srdci mému sklání

svou peruť jemnou, jež se láskou chvěje,

z níž nezměrná v svět poesie dýše...

V snech tona duchem v hvězdné stoupám říše...