Noc.

Noc padla s nebe smutné zemi v šíji

a za vlas lesů divě chytila ji:

slyš, rety země větrů pláčem lkají

a ony tóny v klenbu nebes bijí.

V tom ze kštic lesů, jež se chvějí touhou,

svit jasné luny jako klenot vypad’,

v kraj zadumaný počal záři sypat

a stříbrem jezer táhl stuhu dlouhou.

Noc ulekla se divé vášně svojí:

vím, v smutné duši, šeré, opuštěné

jak výčitka cos náhle ranilo ji.

Noc zvolna nebem za hory se kloní

a v prázdno to, kam nesměrnosť se klene,

hvězd bílé slzy v divém pláči roní.