Noc.

O noci, chráme poklidu a chráme míru,

snů kolébko a rozkoše!

Ty’s ona, kteráž nitro rozryté

a srdce rozpoutané, mysl rozvlánou

a všechny strasti denní,

než slunce vyjde z hor,

vždy vrhne v zapomnění,

o neznám nic, co krašší, než-li zapomníti,

i na radost i na rmuty,

na přátelství a lásku, na sebe; –

vše trvá čas, leč zapomnění říše jest,

jež nikdy nepomíjí,

v níž pranic nevadne

a nic se nerozvíjí...

Však slyš, ó srdce, noc jak skučná, mrazná, burná,

a vůkol všechno spí a sní,

jen Ty ó rci, proč nemáš klid a mír?

Leč Ihostejno, ó srdce, v lásce, v míru žít,

neb hynout bez pomoci –:

jeť každou nocí blíž

vše oné věčné noci...