NOC.

Tma... Velké hvězdy hoří ve výši

a třepot jejich kovově znít zdá se...

Mdle vyvstávají šedé plochy zdí

a těla sloupů z nekonečných stínů.

Ulicí pustou hluk se rozlehl

a pochodní zář po domech se šine

a s nosítkami projdou otroci,

kde senator spit od hodů se vrací.

V sloupoví chrámu žebrák vzbuzený

mrzutě mhouří oči s tichou kletbou.

A zase ticho... Stará hetera,

jež od hradeb sem na lov zabloudila,

tmou pátrá umdlenýma očima

tichounce vznášejíc se podél domů

a zmizí kdes, neb blyskly lucerny

praetorské stráže, která nezná žertů...

Tma tichá... Spí v ní pevně dole Řím

a nad ním hvězdy ze sna tiše zvučí...