NOC.

Slunce zhasne; šerá noc zahalí světy.

Slyš přes hřbitova zeď s vížky mechem kryté

Hlásá zvon krajinám již

Vůkolním to nocí tmavou.

K cíli přijda chodec, hůl svoji odloží,

Prach s svých setře nohou –; pouť dokonána jest;

V ouzkém dřímota lůžku

Tíží pak zraky umdlelé.

Mně proč těsno bylo, proč slzeli zraky,

S sluncem den kdy zašel za zsinalé hory;

Haslo když zoře a zvon

Když zavzněl krajinou tichou?

Blízké předtušení snad to bylo smrti?

Myšlenka zvukové že mne zovou zvonu

S jasným dnem k hrobu temnu

Tam že sklesnu opuštěný? –

Darmo však se leká srdce ticha hrobu,

Darmo strach zatají dech člověku v prsu,

Spatří kdy smrti obraz;

Stínem jest jen uleknutý! –

Nechť jsem v hrobce tiché, nejsem opuštěný!

S sluncem zajdeli den, sklesneli noc šerá,

Vzejdou hvězdy nebeské,

Svítí Lůna i na hroby.

Jen když den zahalen byl v šedivé mraky;

Pak černá panuje noc v světě; na hroby

Pak ni hvězdy nebeské

Nesvítí, ani Lůny zář! –