Noc.

Buď vítaná, ty bohyně,

královno nejmocnější,

jejížto rámě žehnané

všem vzdechy ukonejší.

Tvůj jemný plášť tak širošír,

tu skvěle ustříbřený,

a jindy zase přetemný

a mráčky zavroubený.

Srpový krášlí diadém

tu uhlazená témě,

a jindy diamantů sbor

z vrkočů září jemně.

Přeněžné tvoje náručí

se nad obzory klene

a lidstvu líce celujíc

oblaží unavené.

Tu ptáčkem mysl stává se

a v kraje zaletuje,

kde slasti sotva tušené

kraj divný vyluzuje.

Ó chvíle, chvíle přešťastné –

velebné chvíle snění,

kde svým a bez pout bývá duch –

ó trapné probuzení!