NOC

To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro mžily,

byl vnitřně jimi prosvětlen stav duše zasmušilý.

Zrak v serpentině potoka zřel občas vlnky spěti,

jak zjevil by se prchavě mdlý záblesk na perleti.

Pod stříbrnou se patinou les zachvíval a luka,

prach rozsívala jiskrný kol étherická ruka.

A jako v rakvi skleněné by krásná mrtvá snící

ve plachém hoři zásvětním kdes dlela na měsíci.

A sytil vlahý širý kraj dech pokosených otav,

pták ticha noci nevzrušil, jen temně zarokotav.

Tak jako chodec mystický šlo ticho mezi klasy

a černá země znaveně a těžce ulehla si.

Vlál všude mír, jen srdce cval ve hlasu prázdné hrudi

v let nekonečnou prostorou on touhu marně pudí.

A ticho je tak veliké jak abstraktní huk zvonů,

jenž s věže kosmu doléhá v sluch spících milionů,

tak tajemné jak oceán a symbolicky syté,

že jako mrtvou hranici v ně snem svým překročíte.

Tak významné jak proroctví, jak hrobu tůň tak svaté,

v tom tichu jednou vteřinou i věčnost přetrváte.

To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro sely,

jak zjeven by byl v reflexu svět věky odumřelý.

I spaly chaty, lávky vod, báň kaple spala v míru,

jak černých flórů schvívání byl přelet netopýrů,

vzduch provinut byl mrákotou a váním nočních fial,

ret políbení upíří od chladu lučin přijal,

však není v celém vesmíru, kde s lodí svou bys přistál,

v tu noc žal žití zajat jest ve tvrdý čirý krystal!